Poslední pokušení přehled

21.02.2024

Kniha mě překvapila v mnoha směrech . Příjímám autorův žargon a jeho vyznění mě v ničem neuráží, naopak jsou tam místa vzácně přesná, nesoucí odkaz autorova vlastního života a lidství obecně. V tomto směru se jistý nadhled vyplatil, autor dokázal uvěřitelnými slovy popsat neuvěřitelné věci. Lidské srdce je plné propastí a nedozírných jeskyní. Kazantzakis mě tvrdě překvapil, jeho stopa ve mě zůstává. Navíc jsem se v medailonku ( silně dobově podbarvaném) o autorovi dozvěděla, že pobýval jen malý kousek ( a krátký čas) od mého rodiště a domova. Taková aura s knihou udělá vždy divy.
Film jsem neviděla ale chystám.
Knihu doporučuji všem zájemcům o originální, inteligentní a deep vyprávění.
Autor nechává na každém jak o všem budeme přemýšlet a počítá že každý cítí jinak.
Jde o poslední titul, který se objevil na indexe zakazáným knih stejně jako například Jana z Arku od Anatola France.

Douška: film jsem viděla a hodnotím maxmimálním počtem hvězd, drobné úpravy nezaškodily ( například konec, kde byl v roli obviňovatele pouze jediný z jeho přátel, kdeto v knize se při posledním pokušení od něj " odtrhnou" všichni" )

06.10.2023

"Ne, peklo a démoni nejsou někde v útrobách země, ale v prsou člověka, i toho nejctnostnějšího. Bůh je propast, člověk je propast."

Vědomí, že Ježíš Nazaretský byl Boží syn, a tedy sám Bůh, může ve věřících lidech trochu zastiňovat Ježíšovo lidství - nevědomě a neúmyslně, ale nevyhnutelně. Vždyť Ježíš je přece Bůh, tolik odlišný od nás lidí, tolik nás přesahující! Jenže Ježíš je nejen celý Bůh, ale také celý člověk, a tak ani evangelia nezakrývají jeho lidské vlastnosti - hněv, smutek, pochybnosti. Strach. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval, píšou o Ježíšovi krásně otcové posledního koncilu. Není to Ježíšova slabina, není to nic, co bychom jako křesťané o Ježíšovi raději neměli říkat. Naopak, Ježíšovo plné lidství nám přináší plnost spásy ("Co není přijato Slovem, nemůže být spaseno" a "Co bylo přijato Slovem může být spaseno.") a také nám ho to přibližuje. Slovy autora listu Židům: "Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu."

Právě napětí mezi Ježíšem (tesařem) a Ježíšem (Božím synem) tematizuje Kazantzakis. Velmi sugestivně a přesvědčivě líčí boj člověka s úkolem, který lidské síly přesahuje. Svým odporem a odmítáním připomene proroka Jeremiáše (nebo Jonáše, ale toho já nějak nedokážu brát úplně vážně :-), jeho pocit nepatřičnosti a nedostatečnosti pro tak výsostné povolání je takové břemeno, že se člověk Ježíš "dokonce chytá i hříchu, aby se přidržel země". Popis toho napětí se mi zdál být na celém příběhu tím nejvíc inspirujícím, protože na mě působil jako obecnější výpověď o neustávajícím boji mezi lidským a božským v každém z nás. Mezi předurčením pro nebe a gravitací hříchu.

"Určitě tu někdo byl. Bůh. Bůh nebo Satan. Kdo je rozezná? Zaměňují si obličeje. Někdy bývá Bůh úplně temný a Satan plný světla, a člověk neví, co si pomyslet..."