Postřižiny přehled

08.01.2025

Nemůžu si pomoct, ale ten pohled na Postřižiny jako na „milý, laskavý příběh, až teda na tu epizodu se psem“ nedokážu sdílet. Vlastně mám pocit právě opačný, mám pocit, že příběh se psem vlastně velmi příhodně ukazuje, jak Maryška nahlíží na svět. Tedy jako na řetězec situací, ve kterých může prozkoumávat svět se stejnou necitlivou bezstarostností jako když malé dítě trhá mouše křídla nebo rejdí doutnajícím klackem v mraveništi. Ne s rozkoší nad způsobováním utrpení, to ne, ale bez uvědomění si, že by i někdo jiný mohl mít city, které lze ranit. Prý je symbolem svobody a radosti ze života, jenže opravdová svoboda není svévolný tanec slona v porcelánu. Prý je symbolem radosti ze života, ale radost je jen tehdy opravdovou radostí, když se o ni dělíme.
Maryška, zdá se, chová něžné city jen k sobě. Okouzleně pozoruje, jak ji ostatní okouzleně pozorují. Instinktivně prozkoumává své ženské zbraně. Je v tom skutečně něco nesvázaného, může se nám i líbit, jak snadno nechá za sebou všechny ohledy, jo, může se to zdát jako zdravé odpoutání se od maloměšťácké morálky, ale mně to celé přišlo nějak ... nelidské.

Francina mi bylo trochu líto, jak si ho jeho žena pořád tahala na vařené nudli. Ale ten jeho nafoukaný paternalismus, který z Maryšky dělal nehybnou oběť své péče, to jsem se u čtení teda řádně kroutil. A třetího do party, Pepina, s tou jeho logoreou raději nechám bez komentáře úplně, protože … no, prostě raději bez komentáře. :-)

Stylisticky jsou Postřižiny vlastně halabala naskládanou sérií příhod, bez začátku a bez konce, navíc tím Hrabalovým stylem (ten mi jinde vadil víc, ale jinde zase méně), takže jsem se ani nedokázal moc dobře začíst. Ve filmu jsem to přijímal lépe (protože Hanzlík a paní Magda), tady jsme si s mistrem pábitelem opět připomněli, že jsme nebyli stvořeni jeden pro druhého.