Postřižiny přehled
Bohumil Hrabal
Očima hrdinky vyprávění ožívají figurky malého města a jednotlivé epizody, v nichž jde především o nekonvenční husarské kousky této nezkrotné mladé ženy, podávají obraz zkostnatělé měšťanské společnosti, která s laskavou shovívavostí posuzuje výstřelky krásné správcovy manželky. Autor podává záměrně idylický obraz založený na vlastních vzpomínkách, umocněný jiskřivou fantazií a jazykovou originalitou.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Postřižiny. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (210)
Četl jsem do výzvy, ale jinak bych se ke knize asi nedonutil. Úplně mě to nenadchlo, film mi přišel zajímavější :)
Nemůžu si pomoct, ale ten pohled na Postřižiny jako na „milý, laskavý příběh, až teda na tu epizodu se psem“ nedokážu sdílet. Vlastně mám pocit právě opačný, mám pocit, že příběh se psem vlastně velmi příhodně ukazuje, jak Maryška nahlíží na svět. Tedy jako na řetězec situací, ve kterých může prozkoumávat svět se stejnou necitlivou bezstarostností jako když malé dítě trhá mouše křídla nebo rejdí doutnajícím klackem v mraveništi. Ne s rozkoší nad způsobováním utrpení, to ne, ale bez uvědomění si, že by i někdo jiný mohl mít city, které lze ranit. Prý je symbolem svobody a radosti ze života, jenže opravdová svoboda není svévolný tanec slona v porcelánu. Prý je symbolem radosti ze života, ale radost je jen tehdy opravdovou radostí, když se o ni dělíme.
Maryška, zdá se, chová něžné city jen k sobě. Okouzleně pozoruje, jak ji ostatní okouzleně pozorují. Instinktivně prozkoumává své ženské zbraně. Je v tom skutečně něco nesvázaného, může se nám i líbit, jak snadno nechá za sebou všechny ohledy, jo, může se to zdát jako zdravé odpoutání se od maloměšťácké morálky, ale mně to celé přišlo nějak ... nelidské.
Francina mi bylo trochu líto, jak si ho jeho žena pořád tahala na vařené nudli. Ale ten jeho nafoukaný paternalismus, který z Maryšky dělal nehybnou oběť své péče, to jsem se u čtení teda řádně kroutil. A třetího do party, Pepina, s tou jeho logoreou raději nechám bez komentáře úplně, protože … no, prostě raději bez komentáře. :-)
Stylisticky jsou Postřižiny vlastně halabala naskládanou sérií příhod, bez začátku a bez konce, navíc tím Hrabalovým stylem (ten mi jinde vadil víc, ale jinde zase méně), takže jsem se ani nedokázal moc dobře začíst. Ve filmu jsem to přijímal lépe (protože Hanzlík a paní Magda), tady jsme si s mistrem pábitelem opět připomněli, že jsme nebyli stvořeni jeden pro druhého.
Související novinky (3)
Nové eknihy zdarma (duben)
08.04.2020
Nové eknihy zdarma (březen)
02.03.2020
Knihy, které mají méně než 200 stran
05.01.2016
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Postřižiny v seznamech
v Právě čtených | 15x |
v Přečtených | 2 128x |
ve Čtenářské výzvě | 338x |
v Doporučených | 78x |
v Mé knihovně | 314x |
v Chystám se číst | 248x |
v Chci si koupit | 24x |
v dalších seznamech | 19x |
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Audiokniha.
Po "Nežnom barbarovi" som mala chuť ešte na niečo od Hrabala. A objavila som audioknihu "Postřižiny".
Kto by nepoznal Maryšku, Francina a ukričaného Pepina?
Ja sama som knižku už v minulosti čítala a film som videla opäť cez Vianoce.
Audioknihu však môžem jedine doporučiť. Je krásne načítaná Terezou Bebarovou a hudobne ju sprevádza Ondřej Havelka a jeho Melody Makers.
Skutočne umelecký zážitok.
"... pak jsem rozsvítila lampu, a držíc ji v prstech, chodila jsem od jednoho vepřového kousku ke druhému a neubránila jsem se, abych nezapálila primus, uřízla z kýty dva krásné libové řízky, naklepala je, pak posolila, opepřila a na másle je v osmi minutách upekla, celou tu dobu, která se mi zdála věčností, se mi sbíhaly sliny, to bylo moje, skoro obě kýty sníst jen tak v přírodních řízcích, pokapané citrónem, taky jsem podlila řízky nakonec vodou, přiklopila pokličkou, zpod které vyrazila hněvivá pára, a už jsem si dala ty řízky na talíř a lačně jedla, tak jako vždycky jsem si pokapala noční košili, tak jako si vždycky pokapu blůzičku šťávou či omáčkou, protože já když jím, tak nejím, já hltám… a když jsem dojedla a vytřela chlebem talíř, viděla jsem, jak otevřenými dveřmi tam v přítmí se na mne dívají Francinovy oči, jen ty vyčítavé oči, že zase jím tak, jak nejí slušná žena, a ještěže jsem se najedla, tenhle pohled mi vždycky bral chuť, naklonila jsem se nad lampu, ale vzpomněla jsem si, že čoud knotu by natáhl do masa, odnesla jsem lampu na chodbu a mocným dechem ji zhasla. A vlezla jsem do postele, a dotýkajíc se vepřového ramínka, usínala jsem a těšila se, až se ráno probudím, jak si udělám dva přírodní řízky."