Potápěč přehled

19.07.2024

„Tam dole
čeká tvoje
budoucnost,
je jen otázkou času,
kdy na ní narazím.“

Čekal jsem mysteriozní příběh a taky jsem se tak napůl dočkal. Jenže při tom čekání jsem se chvilkama i nudil. Ty rodinné debaty, kdy si furt jen každý něco vyčítá, nebo to vyčítá svým drahým polovičkám . . . to mě vůbec nezajímalo. Bylo to jen nutné oddalování základu příběhu. Jacka mi bylo líto a skoro jsem mu i fandil, ať od své těhotné ženy uteče. V tom vyčítání byla skoro stejná jako jeho matka. A když do vás rejpaj dvě ženy, no nešli byste se raději potápět? Já jo. Jack naštěstí taky.

Citát: Měl by sis najít nějakýho koníčka nebo tak něco. Bejt takhle hrr do práce není zdraví.

Řeknu vám zlatá Matka alias USS Montgomery. Ta totiž byla stokrát lépe nakreslena. V tomto příběhu mě kresba až kolikrát totálně odrazovala. Jak jsem četl v některém spodnějším komentáři – je to skoro až mazanice. Postavy nevypadají dost reálně, i když se tak někdy chovají. Hodně jsem s tím bojoval. Pak to dokonal nedokonalý konec. Potapěč mě hodně zklamal.
40%

Citát: My se tady bez tebe obejdeme.

02.07.2024

„Ostatní lidi vidí duchy v bílých prostěradlech, ale já znám skutečného ducha.“ Príjemný, jemne mystický príbeh so sympatickými postavami (skvele napísaný vzťah medzi manželom a tehotnou manželkou), ale koniec ma sklamal do takej miery, že musím ísť „len“ na 3*. Bol som fakt zvedavý, akým smerom to celé vypáli... a ono to napokon vypálilo tým najtriviálnejším. Dozvedel som sa to, čo už dávno viem: že každý máme niečo vo svojej minulosti, čo nás ako kovová guľa priviazaná k nohe sťahuje ku dnu a my sa tomu alebo poddáme a vzdáme to, alebo aspoň skúsime zabojovať a raz sa od traumy možno áno možno nie vyslobodíme. A ľudia z nášho okolia tiež. Na Lemireovi sa mi páči, že je v dobrom „ľudský“ a „obyčajný“, ale v tomto konkrétnom prípade som čakal viac. Určite sa na takú tému dalo vymyslieť niečo pútavejšie, emotívnejšie, strhujúcejšie a silnejšie. Hoc samozrejme viem, že paradoxne v živote to tak funguje, že niekedy sú najobyčajnejšie veci zároveň tými najkrásnejšími. Lemire operuje s témami univerzálnymi azda všade na svete, ako sú komplikované vzťahy s rodičmi, alebo osamelosť. Ale na môj vkus to proste bolo vo finále banálne. Vyzeralo to fakt temne, že sa to skončí smutne, ale zaujímavo a realisticky, no buď to tak aj Lemire napísal a nakoniec mu to zakázali, alebo to tak napísal a napokon sám vymäkol a siahol po klišé konci, pri ktorom som len krútil hlavou, pýtal som sa, či to myslí vážne a nebolo toho Boha, ktorý by mi odpovedal. Potešia bonusy, úvodné slovo od kontroverzného Damona Lindelofa (Nezvestní, Prometheus) a pekná čierno-biela kresba. Tá však, uznávam, nesadne každému, napr. 43-ročný chlapík vyzerá ako dedko po troch porážkach, ale OK, možno umelecký zámer – démon alkohol. Umeleckým zámerom však zrejme nie je výjav zo strany 164, kedy hrdina hovorí, že má toľko isto rokov, čo jeho otec keď zmizol a pritom má 33 a otec mal 43 (viď. novinový výstrižok).