Povídky přehled

10.06.2023

Jan Čep, esejista a umělec, přední představitel české esejistiky a katolické literatury, patří mezi mé oblíbené autory, jeho eseje jsou jedny z nejinspirativnějších, které jsem měl možnost číst, a to, co demonstroval teoreticky, také v praxi literární uplatňoval. Důkazem budiž vydání celoživotní povídkové tvorby v záslužné edici Česká knižnice nakladatelství Host. Vydání obsahuje vysvětlivky a slovníček určitých pojmů, čtivý a podstatné vystihující doslov Tomáše Kubíčka, či ediční zprávu.

Čep patří mezi zásadní povídkěře české literatury, nejen té katolické. Pro plné pochopení jeho tvorby je však třeba mít na mysli jeho zásady katolické umělecké tvorby:
1. Soužití živých a mrtvých, současnosti a tradice, viz povídka Cesta na jitřní
2. Princip dvojího domova, tedy že plátno současnosti, tj. časnosti, vždy překrývá ještě plátno věčnosti, viz povídka Stínohra či Starcův smích
3. A důraz na důležitost každého individuálního života, právě jedinec a jeho osudy, obavy jsou ve středu Čepovy existencionální pozornosti, Ježíš se obětoval za každého z nás, ne za komunistické stádo, ale za každou jednotlivou duši, viz např. povídka Staník či Cikáni

Byl Čep ruralista, existencionalista nebo didaktický moralista? Myslím, že ani jedna z přihrádek plně nevystihuje Čepův umělecký záběr, protože vesnický život hraje důležitou roli v jeho tvorbě, a tím mi je vlastně dost blízký, ale je to vesnice idealistická? Nikoliv. Omezuje se vždy jen na vesnici? Nikoliv. Motiv vesnice patří však mezi silné prvky v Čepově tvorbě, plně ji však nevyčerpává. A co existencionalismus? Tady bych prvně upřesnil, že je to existencionalismus teistický (nikoliv tedy Sartre, nikoliv Camus, spíše už Kierkegaard nebo Dostojevský). Existencionalismus, kde člověk není nikdy zcela sám, ale žije ve společenství živých a mrtvých, smrtelných a Věčného. Je to existencionalismus s východiskem. A co moralismus? Podobně jako Flannery O'Connerová, je i Čep spíše pozorovatelem a předkladatelem osudů, než jejich čistým a jednoznačným kritikem a bezohledným soudcem. Jeho tvorba nese určité morální hodnoty, to je bez debaty faktum, ale existuje vůbec tvorba, která by nějaké hodnoty nenesla? Čep je v tomto alespoň upřímný, nezakrývá svá východiska, a přesto vše, nejsou jeho povídky prvoplánové a vždy bezproblémově jednoznačné.

"... člověk ztratí navždycky jenom to, co neumí mít rád." (str. 208, povídka Oldřich Babor)

"Však ďábel naší dětské víry, jenž vyjíždívá za měsíčních nocí orat se spřežením lidských zatracenců, přerval příšerným svistem svého biče Roubalčino blažené snění, a ubohá žena, matouc si čas a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na
lůžku a třeštila oči do noci měsícem proměněné." (str. 16, povídka Dvojí domov)

"Starý Vrána je tu chvíli sám. Ví však vůbec tento tvrdý stařík o své samotě? Dovede uvidět svůj osud a sebe samého, jak trčí ze země, podoben zmrzačenému trupu, poset ranami po urvaných větvích, ošlehán větry, zkroucen bolestí a tisíckrát poznamenán dotekem boží ruky, která mocně otesávala tento zatvrzelý špalek, tak brzy se zotavující? Zjeví se mu někdy bída jeho
života, který minul v prostoru začouzeném několika starostmi a několikerým požitkem tak popelavě žebráckým, za zvuku několika nuzných slov, od kolébky do stáří týchž, vyrudlých časem a uživáním jako hadry na těle husopasově?" (str. 32, povídka Husopas)

"Kdykoli si ten rok připamatoval její řeč, vždycky znovu žasl. Život té ženy, tak jak ji viděl a chápal, se k ní zdál tak nepravděpodobnou přípravou. Není pochyby, že ta slova byla vyslovena schválně pro něho, že mu byla poslána skrze ni. Cítil je v sobě, jak klíčí a nabírají mízu. Jeho život jimi narůstá jako kvasem, a oni o tom nevědí." (str. 164, povídka Příbuzenstvo)

"Čas stojí před člověkem beztvarý a němý a přítomný okamžik je nepatrný ostrůvek, obklopený cizotou a nepřátelstvím ze všech stran." (str. 43, povídka Přičinlivá rodina)

Jak můžeš bydlet v takovém holubníku, řekl neodvraceje
se. Vždyť to zní od sklepa až do půdy jako harfa. Když se promluví za devátou stěnou, je málem slyšet, co se tam povídá; když někdo spustí na záchodě vodu, rozechvěje se tím celý dům.
A k tomu je to až kdesi v povětří, nad samým železem a cementem, kousek země není odtud vidět. Kdyby ti do toho foukl trochu silněji vítr a sesypalo se to, nespadneš ani do hlíny; zůstaneš někde viset na drátě nebo přimáčknut dvěma traverzami jako netopýr.
Zasmál jsem se. Mně se to už nezdá. TY všelijaké zvuky mě už neruší. U vás taky přece křičí děcka, kejhají husy a praští vozy. A v té výšce nad střechami se mi právě líbí. Je tu ticho a samota, zvláště večer. A přece ne pusto. Člověk pořád cítí dole město a to
lidské hemžení v něm. (str. 244, povídka Staník)

"Válková o něho ani tuze neplakala, o svého andílka, ale zasáhlo ji to až ke kořenům. Lidé si myslí, že takové děťátko ještě nic není, a když umře, ani si toho nikdo nevšimne. Jenom matka ví, že to už byl malý člověk." (str. 138, povídka Zatopená ves)