Pramene a zmysel ruského komunizmu přehled

17.12.2023

Berďajevova kniha se snaží dát odpověď na otázku, která byla do určité míry záhadnou pro ortodoxní vykladače Marxova učení. Jak se mohlo první komunistickou zemí na světě stát zaostalé agrární Rusko, když podle historického materialismu se měla socialistická revoluce uskutečnit v zemích s rozvinutým kapitalismem a silnou dělnickou třídou? A jaká je tedy vlastně podstata sovětského komunismu? Tím hlavním a zásadním předpokladem, na kterém Berďajev své teze staví, je fakt, že původ ruského komunismu se všemi jeho specifiky je třeba hledat v Rusku. Že nejde o jev, který by byl do Ruska importován ze Západu a který je naprosto neslučitelný s ruskou povahou a založením, jak to interpretoval např. Solženicyn. Že 25. říjen 1917 netvoří tlustou čáru, za kterou následuje duchovně a mentálně nové Rusko. Historici, jako např. R. Pipes sledují kontinuitu obou režimů na jejich vnímání právního řádu, institucích, zejména represivních a vztazích k občanské společnosti a na analýze těchto faktů dospívají k závěrům, že bolševické Rusko je zrcadlovým obrazem Ruska imperiálního a že komunistická ideologie je jen nadstavba policejního státu, jehož základy byly položeny již na konci 19. století a jehož metody byly pouze zefektivněny prostředky totalitního státu 20. století.
Berďajev dospívá k podobným závěrům již ve 30. letech a to z úhlu pohledu nikoliv historika, ale filosofa. Zárodky vidí už v samotné ruské duši formované pravoslavím, pro niž jsou typické mesianismus, dogmatismus a ochota upnout se na cíl, v posledku ne nutně náboženský, jak to můžeme pozorovat na radikální inteligenci 19. století. Autor sleduje formování ruské inteligence na principech slavjanofilství a západnictví, s jejich rozdílnou akcentací smyslu ruských dějin a z toho plynoucí budoucnosti. Popisuje zrod politických proudů od utopického socialismu přes nihilismus, agrární socialismus, anarchismus až po příchod Marxových myšlenek do Ruska. Každé z těchto hnutí přineslo něco, co pozdější komunismus adoptoval a zároveň všem těmto proudům bylo vlastní něco, co mělo opět základ v ruské duši a v ruském vidění světa a to snaha o nalezení totalitního (ve významu celistvého) světonázoru, který by poskytl odpovědi a vodítka na všechny otázky a problémy společnosti. Toto hledání mělo svůj odraz i v literatuře a jejím nenapodobitelném znázornění hledajícího člověka. V negativním smyslu ale i zde, v popírání tradic, minulosti, státu a církve můžeme nalézt mnoho společného s pozdějším režimem. Hodně pozornosti věnuje Berďajev marxistickému učení a jeho transformaci v ruském prostředí. Jak bylo naznačeno výše, socialistická revoluce se podle teorie v agrárním Rusku provést nedala, a proto museli ruští marxisté vytvořit novou teorii. Protože ruské myšlení vždy hledalo totalitní koncepty, přijalo především náboženskou a mesianistickou stránku marxismu, hovořící o vykořisťování práce jako etické otázce, na úkor jeho deterministického pojetí dějin a zbožštilo nikoliv proletariát jako takový, ale ideu proletariátu, jejímž nositelem se může stát i bezvýznamná menšina. Je to marxismus transformovaný na ruský způsob. Lenin pochopil, že jedině takováto disciplinovaná menšina opírající se o celistvý světonázor může uchvátit moc. Jde o diktaturu světonázoru, která byla později přenesena na celé Rusko. Stejně jako staré Rusko bylo založeno na víře ortodoxní. V takto opsaném kruhu se Berďajev vrací ke vztahu komunismu a křesťanství. Ten je jako systém založený na jednotě myšlení a je proto k ostatním náboženstvím nepřátelský, jelikož je sám více náboženstvím než sociálním systémem. Uvažuje se teologicky, na ose ortodoxie – hereze a náboženská funkce přechází na stát, který chce vychovávat své občany v jediné samospasitelné pravdě. Základním problémem komunismu je podle Berďajeva vztah mezi člověkem a společností, kdy je člověk chápán jen jako ekonomická jednotka.
Na těchto aspektech dokazuje Berďajev, že pro pochopení podstaty sovětského komunismu je nutné si uvědomit jeho determinovanost ruskými dějinami a zároveň vidí v těchto dějinách naději a to v obrození křesťanských principů, který proti totalitním ideologiím postaví duchovně pevného člověka schopného vzdorovat těmto silám.

10.01.2023

Pokud chce kdo pochopit "ruskou duši", její ukotvení, specifika mentality tohoto obrovského národa a jeho kulturu, tak tato kniha svou neobyčejnou sevřeností a bystrými postřehy patří k nejlepším. A navzdory názvu se ani tolik netýká jen tématu radikálně socialistických myšlenek, ale její záběr je mnohem širší.

Neobyčejně plasticky je zachycena tendence Rusů ke krajnostem (v dobrém i zlém - vzpomeňme Dostojevského!) a naopak chybějící smysl pro buržoasní hodnoty. A to v dobrém i zlém - vždyť pracovitost, soustavná píle a praktičnost, pořádkumilovnost a systematičnost, stejně jako jejich rub - tedy puritánství, úzkoprsost, kramářská omezenost a vypočítavá shánčlivost jsou typické měšťácké hodnoty, které obecně Rusům vždy scházely. A schází. Vzpomeňme na protiklad Oblomova a Štolce.

Rusové jsou radikálové: ve svatosti i hříchu, ve schopnosti páchat strašné zločiny a na druhé straně podstupovat neuvěřitelné oběti. Berďajev vidí v ruském upnutí se k ideálu komunismu prodloužení eschatologického cítění, vlastního ani ne tak oficiálnímu /oficióznímu/ pravoslaví, jako spíše pravoslaví (a sektářství) podzemnímu, lidovému, živelnému...

Jde každopádně o velmi inspirativní čtení.