Pražský cintorín přehled

dnes

Ecově Jménu růže jsem dal před časem plný počet hvězd, a tak jsem teď s chutí sáhnul po Pražském hřbitově. Jenomže to jsem si pěkně dupnul na nohu.
Nesmírně zajímavé téma (!!!), které – být zpracováno „klasickým“ způsobem – mohlo poskytnout látku ke strhujícímu historickému románu...! Jenže takto, zabalené do balastu akademické intelektuálštiny a zjevně určené jen hrstce vyvolených vzdělanců, vyšumí jeho naléhavost (z pohledu mnoha čtenářů, včetně mě) do vzduchoprázdna a na úrodnou půdu dopadne jen malá část zrna.
Škoda, škoda, škoda!
Autor zvysoka kašle na lid plebejský, který disponuje jen průměrným historickým rozhledem a je mu jedno, že chudák čtenář často ani neví, která bije. Co budu komu něco vysvětlovat? Tohle je čtení jenom pro chytrý a vy, kdo nestíháte, marš zpátky k žánrové literatuře!
Zpočátku jsem víc seděl u Wikipedie než u knihy, ale seznal jsem, že takhle číst román je úplná blbost. Narazil jsem v knížce na řadu zajímavých momentů, témat a pasáží, ale tyhle plamínky mi vždycky hned spláchla autorova neempatická intelektuální arogance. Umění JAK NEVYCHÁZET VSTŘÍC ČTENÁŘI zde Umberto Eco předvádí s nečekanou bravurou.
(Občas vyčítám Ludmile Vaňkové, že se se čtenáři svých historických románů moc nemaže a že je hází, chudáky neplavce, do rozbouřených vod autorčiných záviděníhodných encyklopedických znalostí bez záchranných vest, ale ve srovnání s Umbertem Ecem jsou příběhy paní Vaňková učebnicovým příkladem polopatismu.)
Každopádně závidím všem, kteří Pražský hřbitov zvládli vstřebat bez zahanbujícího pocitu mentální nedostatečnosti a kteří navíc dokázali akceptovat i autorův „nečtivý“ a únavný (snobský?) styl psaní.
Nicméně nikdy neříkej nikdy, možná to ještě s tím Foucaultovým kyvadlem zkusím…

15.01.2025

Pražský hřbitov je kniha, která mě zavedla do temného zákulisí 19. století, kde se politika, konspirace a předsudky míchají v jeden neuvěřitelný koktejl. Ačkoliv hlavní postava Simonini je člověk, kterého byste v reálném životě radši nepotkali, Eco ho napsal tak, že vás fascinovaně přiměje sledovat každý jeho krok. Je to cynik, manipulátor a člověk, který by klidně prodal vlastní babičku, kdyby na tom něco vydělal.
Co mě na knize bavilo, bylo to neustálé napětí mezi realitou a fikcí. Eco totiž míchá skutečné historické události s fikcí tak mistrně, že občas nevíte, co si vymyslel a co se opravdu stalo. A když do toho přidá ještě satiru a ironii, máte pocit, že čtete jakousi zvrácenou verzi dějin, která vám ale až děsivě připomíná to, co se děje i dnes.
Hlavní téma knihy – jak se zrodí konspirační teorie a jak snadno mohou být zneužity – je až mrazivě aktuální. A i když je to příběh o 19. století, pořád vás nutí přemýšlet o tom, jak moc lidé věří tomu, co slyší nebo čtou, aniž by si ověřili fakta.
Kniha není lehké čtení, to přiznávám. Eco se s vámi nepáře, historických detailů je spousta a člověk občas musí zastavit a zapátrat, o čem to vlastně mluví. Pražský hřbitov je ale rozhodně kniha, která stojí za přečtení. A navíc – kdo by odolal té temné, lehce dekadentní atmosféře plné tajemství?