Pražský cintorín přehled

02.02.2025

Ecově Jménu růže jsem dal před časem plný počet hvězd, a tak jsem teď s chutí sáhnul po Pražském hřbitově. Jenomže to jsem si pěkně dupnul na nohu.
Nesmírně zajímavé téma (!!!), které – být zpracováno „klasickým“ způsobem – mohlo poskytnout látku ke strhujícímu historickému románu...! Jenže takto, zabalené do balastu akademické intelektuálštiny a zjevně určené jen hrstce vyvolených vzdělanců, vyšumí jeho naléhavost (z pohledu mnoha čtenářů, včetně mě) do vzduchoprázdna a na úrodnou půdu dopadne jen malá část zrna.
Škoda, škoda, škoda!
Autor zvysoka kašle na lid plebejský, který disponuje jen průměrným historickým rozhledem a je mu jedno, že chudák čtenář často ani neví, která bije. Co budu komu něco vysvětlovat? Tohle je čtení jenom pro chytrý a vy, kdo nestíháte, marš zpátky k žánrové literatuře!
Zpočátku jsem víc seděl u Wikipedie než u knihy, ale seznal jsem, že takhle číst román je úplná blbost. Narazil jsem v knížce na řadu zajímavých momentů, témat a pasáží, ale tyhle plamínky mi vždycky hned spláchla autorova neempatická intelektuální arogance. Umění JAK NEVYCHÁZET VSTŘÍC ČTENÁŘI zde Umberto Eco předvádí s nečekanou bravurou.
(Občas vyčítám Ludmile Vaňkové, že se se čtenáři svých historických románů moc nemaže a že je hází, chudáky neplavce, do rozbouřených vod autorčiných záviděníhodných encyklopedických znalostí bez záchranných vest, ale ve srovnání s Umbertem Ecem jsou příběhy paní Vaňkové učebnicovým příkladem polopatismu.)
Každopádně závidím všem, kteří Pražský hřbitov zvládli vstřebat bez zahanbujícího pocitu mentální nedostatečnosti a kteří navíc dokázali akceptovat i autorův nečtivý a únavný (snobský?) styl psaní.
Nicméně nikdy neříkej nikdy, možná to ještě s tím Foucaultovým kyvadlem zkusím…