Při loupání cibule přehled
Günter Grass
Günter Grass předložil na prahu osmdesátky autobiografii, která je jak u tohoto rozeného fabulátora není ani jinak představitelné umělecky komponována a stylizována a neustále osciluje na hranici autentického dokumentu a fikce, dokládajíc i otevřeně přiznávajíc, že každé vzpomínání je i při nejupřímnější snaze o pravdivost vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou věrnou reprodukcí. Autor tu revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů (především gdaňské trilogie: Plechového bubínku, Kočky a myši, Psích roků), jako by obracel směr uměleckého procesu: jestliže dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se zpětně a s přiznanou nejistotou na každém kroku snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho umělecké příběhy a postavy vznikaly. Výsledkem tohoto pokusu je ovšem zase výsostně umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami, pointovanými příběhy a grassovsky hravým stylem, ale současně i dílo jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil. Tyto hodnoty díla byly bezprostředně po vydání překryty vzrušenými diskusemi, jež se soustředily na jediný bod celé knihy: na Grassovo pozdní přiznání, že jednotka, do níž byl jako dobrovolník na sklonku války přidělen, patřila k divizi SS. Nezaujatý čtenář se přesvědčí, že to není zdaleka jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2007 , AtlantisOriginální název:
Beim Häuten der Zwiebel, 2006
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Při loupání cibule. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (6)
Prozaik, básník a výtvarník Günter Grass (1927–2015), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), patří k nejvýznamnějším německým spisovatelům. Jeho první a nejslavnější román Plechový bubínek (1959) mám rád, i když je to už dávno, co jsem ho četl. Z ostatních děl mě ale už žádné nenadchlo (četl jsem Kočku a myš, Potkanku, lokální umrtvení, Žabí lamento, O konečnosti a pár her) a jiná jsem zkoušel číst, ale nešlo to (Psí roky, Platejs), k dalším česky vydaným jsem se ani nedostal (Širé pole, Mé století, Jako rak, Příběhy z temné komory). Doma jsem si nakonec nechal jen tři svazky: Plechový bubínek, Kočku a myš a Při loupání cibule. Brzy vyjde novela Setkání v Telgte, na kterou jsem už dlouho zvědav.
Teď jsem konečně přečetl Grassovy vzpomínky Při loupání cibule (tuhle knihu bych nedal už jen proto, že ji mám s autorovým podpisem z roku 2007, když v prosinci knihu osobně představoval v pražském Goethe-Institutu). Grass v knize z roku 2006, napsané jeho typicky šťavnatým a jazykově bohatým stylem, vzpomíná na období od počátku druhé světové války v roce 1939, kdy mu bylo 12 let a vyrůstal v polském Gdaňsku, do roku 1959, kdy vyšel Plechový bubínek. Těch dvacet let bylo určujících pro jeho život, zrání, uměleckou tvorbu a psaní.
Když kniha vyšla, strhla se mela, protože Grass se poprvé přiznal, že na konci války, jako ani ne sedmnáctiletý mladík, sloužil krátce u Waffen SS. Ta kniha je ale především o jiných věcech: o nelehkých válečných a poválečných letech, o Grassových studiích nejprve na kamenické škole v Düsseldorfu a pak na Univerzitě umění v Berlíně, o jeho četbě a psaní, o jeho rodičích a sestře, o přátelích, o prvních láskách a prvním manželství... Dozvíme se také o tom, co Grasse ovlivnilo, jak psal a co z jeho života se odrazilo v jeho románech. Zajímavé a důležité vzpomínky působivě vykreslují poválečná léta a Grassovo zrání. Chvílemi jsem ale neměl trpělivost na Grassovu přílišnou upovídanost...
Hrdina animáče Shrek říká o sobě a své povaze, že je jako cibule: má tolik vrstev a každá je jiná. Tak to je s námi všemi. Pokud se rozhodnete číst tuhle knihu, určitě k ní přidejte i Plechový bubínek. Knihy se prolínají a já už nevím, v které bylo co napsáno, ale rozhodně se doplňují. Prolnout realitu s fikcí umí Grass brilantně.
K těm "šokujícím" odhalením: každý jsme vyrůstali v nějaké době. My po válce byli pionýry s rudými šátky a vůbec jsme nevěděli, jak protivné a obtížné to může být pro naše rodiče. Už ve škole jsme pravidelně povinně hromadně navštěvovali filmy o válce a těžké době okupace, já žil v Sudetech a moji rodiče byli dosídlenci - o tom, co se v městě dělo v době, kdy se tamní německé obyvatelstvo přihlásilo k Říši, se mlčelo, ta doba prostě neexistovala! Teprve v posledním desetiletí se tabu nacismu uvolnilo a jsme doslova zahlceni dokumenty typu Hitlerův okruh zla ap. Proto bylo přiznání Grasse, že jako teenager sloužil u SS ve své době tak šokující. V denacifikované SRN se o tomhle samozřejmě mlčelo. Takže: všeho dočasu. Když jsem mluvil se spolužačkami o našich školních letech, vzpomínaly na ně s láskou, přes všechny ty fronty u obchodů a soudruhování, kam pohlédneš. Ale doba se rychle mění. Když moje dcera chodila na základku, její spolužák sedící lavici před ní byl emo, a tak jsme vymysleli pořekadlo "můj táta byl komouš a já jsem dnes emouš". Nasmáli jsme se!
Grassova autobiografie je i nadrealistická, jako jsou nadreálné i naše vzpomínky na mládí a dětství. I esesák Grass byl jen obyčejný kluk. Jeho kniha vám to poví. Díky za ni!
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Při loupání cibule v seznamech
v Přečtených | 58x |
ve Čtenářské výzvě | 5x |
v Doporučených | 5x |
v Knihotéce | 55x |
v Chystám se číst | 46x |
v Chci si koupit | 7x |
Štítky knihy
německá literatura autobiografie
Autorovy další knížky
1969 | Plechový bubínek |
2005 | Psí roky |
2009 | Kočka a myš |
2007 | Při loupání cibule |
2005 | Jako rak |
Kniha mi několik let ležela v knihovně, kde jsem ji vzala nevím. Sahla jsem po ní mimoděk před dovolenou, aniž bych o ní i něco tušila, jen jméno GG jsem znala. Prvních pět stran byl šok - "tak to nedočtu", na dalších stranách jsem některé odstavce přeskakovala. A pak to přišlo, wau, začala jsem si užívat nádhernou skladbu vět i děj.
Za odhalení, že byl autor jako ještě skoro dítě v jednotce SS, jsem naopak ráda, dává nahlédnout do mladé německé duše.