Prométheova játra přehled

12.07.2024

„Ó která žena
tisíckrát za den neucítí že by v ní
mohly kotvit lodě
táhnout ledovce růst zemětřesení
která žena tisíckrát
za den neuléhá naznak s prokletím
na rtech a nevyzývá
slunce aby do ní vstoupilo která
žena v sobě necítí
víc prostoru než jehož je třeba
aby se otočil vesmír
která žena není schopna vysmát se
větru a bouřím
vysmát se moři kdyby vstalo a chtělo
do ní vtéci která žena
denně nemávne rukou za nejpustší
pouští promluví-li jí
o žízni a necítí se spoutána
řetězem Himalájí
která žena by za noc nedokázala
umlčet kteroukoli
válku?“

Síla!
Ano, byla to hodně silná poezie v konkrétních básních, ale ještě víc v celkovém dojmu, který tohle setkání s Jiřím Kolářem ve mě vyvolalo po dočtení – tedy s nějakým časovým odstupem, když se to ve mě konečně nějak všechno sešlo, našlo, docvaklo a vybuchlo!
Vlastně jsem měl pocit ne nepodobný tohu, co jsem vnímal při setkáních s Kolářovým grafickým dílem (nakolik si to pamatuji a pokud si to pamatuji správně), tedy že to vše vypadá tak neuspořádaně a nepromyšleně, ale přitom je v tom hluboký řád a koncepce. Jo, všechno to sebe nějak zapadá: lyrické verše, hospodské zápisky, dopisy, deníkové zápisky... Všechno je to v Kolářově podání umělecké vyjádření, všechno je to poezie. A to poezie burcující, mířící do černého!

„Přečkat toto zlo, nelačni dobra.
A kdybych trpěl jako Job, dej mi moc tichého
úsměvu stromu na jaře, moc útěchy noci
rozmlouvající k ránu, na ústupu, s odsouzencem;
víc nic, snad už jen ode mne odvrať jazyk a slzu
chamtivce nebo sobce, lásku a čest udavače,
odvrať ode mne jezuitu víry, fanatika
ideologie, muže noži bodající
vodu, štváče i mrvu, ty jalové, o nichž víš
lépe než já, zbav mě hrdinů
rukou i slova.“

Oddělit umělecké dílo od kontextu jejího vzniku a osudu jejího tvůrce je někdy užitečné, jindy ne. V případě Prométheových jater je to nemožné. Nejen proto, že za jejich napsání si autor na devět měsíců vyzkoušel peklo komunistické vazby, ale hlavně proto, že atmosféra začínajících padesátých let je přítomná neustále – snad z každé strany nějak trčí ten obrovský vnitřní nesouhlas s tím, v jakém světě chtě-nechtě musí Jiří Kolář žít. Aby ne, doba byla brutálně totalitní a činila si nárok na celého člověka, na člověka v každém aspektu jeho života. Jakýkoli vnímavý umělec chtějící žít pravdu nemohl nebýt v konfliktu, nemohl ani utéct do vnitřní emigrace (to by možná šlo později v normalizaci, ale společnost v padesátých letech pasivní rezistenci těžko umožňovala).
Básník tak musel žít v těžko snášené zásadní nekompatibilitě. S vědomím, že vina za tu postojovou disonancí není na něm. Že i kdyby se všechny sjezdy a stranické i uliční výbory shodly na tom, že 2+2=5 a že černá je bílá (nebo že válka je mír a svoboda otroctví, kdybych si chtěl pomoct klasikem), tak že se to pravdou nestane. Měl jsem také pocit, že zásadnější hněv a vnitřní odpor nemá ani tak vůči vykonavatelům komunistické represe, ale proti tiché většině, která se tak snadno naučila s vlky výt. Ale možná se pletu, nevím. Tak či onak jsou Prométheova játra mimořádně silným hlasem křičícím do světa, že pravdu a svobodu v nás není možné umlčet.

„Řekni tupci
že život je něco jiného
než pohodlí
že je to neustálý boj
tím plnější čím těžší
že radost
je podmíněna námahou
láska čistotou
pravda samozřejmostí
smutek opravdovostí
že ptá-li se na člověka
musí se ptát na tajemství
že hledí-li na sebe
nevidí nic
nechá-li duši stranou
— — — — — — — — — — — —
Pane zachraň mne!“