Proti tyranům přehled

17.12.2023

Zajímavá sonda do přelomu 16. a 17. století, kdy se text dá pochopitelně uplatnit i v dnešní době. Jan Jesenský popisuje úděl panovníka, který je nad lidem a je víceméně nedotknutelný... dokud se z něj nestane tyran, čímž svou ochranu ztrácí a měl by být lidem potrestán a nahrazen opět osvíceným vládcem. Autor se odkazuje nejen na Bibli, ale také dobové a antické filosofy, kdy k tomu překladatelka přidala rozsáhlou předmluvu, ve které dílo nejen rozebírá, ale dodává nám také dobový kontext.

07.05.2023

Jessenius ve své disertaci shrnuje argumentaci (protestantského) monarchomachismu. Vladařova moc vychází ze společenské smlouvy, jejíž dodržování hájí politický lid, tj. stavy. Protože nad panovníkem stojí zákony (nikoli naopak), stavové musí prohřešení proti právu potrestat odstraněním špatného pána - tyrana. Argumentace se zakládá na Bibli a Otcích, příkladech z antických dějepisců a právu (Zákonech dvanácti desek + Digestě).

Jak v úvodní studii vysvětluje K. Šolcová, Jessenius není originální myslitel, nýbrž kompilátor. Proto jeho dílko zaujme spíš jako průhled do renesančního myšlení o společenské smlouvě obecně než jako svébytný počin. Charakteristická mi přijde jediná zmínka o Machiavellim coby o pobočníku alegorické Špatné vlády, svědčící o tom, že Jessenius buď Machiavelliho vůbec nečetl, nebo se neobtěžoval ho chápat. Udělal z něj prostě symbol kakokracie, jako tolik jeho současníků, ačkoli Italovy rady samozřejmě směřují k blahu lidu, ne k hrůzovládě. Nezajímá ho ani, proč Jean Bodin, s nímž v celém dílku polemizuje, vlastně hájí absolutismus (ze stejného důvodu jako Hobbes: silný panovník je prevencí proti válce frakcí).

Uznává sice, že tyrana nemůžou rozeznat masy, poněvadž ty jsou nerozumné; zato si ale myslí, že dobrého panovníka od špatného rozliší stavové. Vágní definice (tyran = kdo vládne špatně) samozřejmě vybízí k výkladu ve smyslu "tyranem je ten, kdo se mi nelíbí a s kým nesouhlasím". V jednu chvíli sice Jessenius tyrana charakterizuje jako rozvraceče státu, ale příliš se toho nedrží. Takže císař Matyáš se jím nestává v okamžiku, kdy stát opravdu ohrožuje, ale až když jedná v neprospěch protestantů (potažmo Jessenia); a římský císař Julianos je jím prostě proto, že si dovolil nebýt křesťan. Použít proti "špatnému" panovníku násilí je podle autora legitimní. Uvažovat nad důsledky převratu, příp. války pro obec a národ ho nenapadne (na rozdíl třeba od Jana z Rabštejna - nebo právě Machiavelliho); přemýšlí spíš deontologicky.

Asi se do mého hodnocení promítá, že jsem zásadně proti "tyranobijství" (politická vražda na základě matného a subjektivního morálního pojmu "špatný" zůstává vraždou + "pouze atentát na génia má smysl, všichni ostatní jsou nahraditelní"). A možná také to, že jsem předtím četla opravdu excelentní politické filosofy renesance jako Erasma, Machiavelliho nebo sv. Tomáše Mora, proti kterým je (samozřejmě) slovenský lékař jaksi prázdný, argumentačně plochý a bez myšlenky. Takže tohle mě valně nenadchlo. Až na předmluvu, kvůli ní 4*. A popravdě... ani nemám sklon nijak zvlášť hořekovat nad Jesseniovou popravou.