Průkopníci a jejich odpůrci přehled

13.09.2019

Monografie je nesena snahou vyzvednout ty z římskokatolických teologů a přírodovědců, kteří ve své době v rámci římskokatolické církve pluli proti proudu v názorech na myslitelnost slučitelnosti katolického vyznání s přijímáním teisticky interpretovaných poznatků o vývoji biologických druhů obecně, člověka pak zvláště. O to více vynikají dlouhodobě odmítavé postoje a zásahy těch, kteří v římskokatolické církvi představují rozhodující interpretační autoritu. A to i přesto, že autor monografie je přes určitou kritičnost k této autoritě podle mého názoru přece jen ještě příliš optimistický. Uvedu příklad:

Autor píše: "Snad je vhodné připomenout rok 1950, kdy vyšla encyklika Pia XII. Humani generis, která bývá sice progresisty všeho druhu hodnocena jako zpátečnická, nicméně ve věci názoru na evoluční způsob vzniku lidského těla dává oficiálně teologům svobodu, nesměli ale tvrdit, že věc je z hlediska paleoantropologie definitivně vyřešena."

Autor se v tomto hodnocení zřejmě soustředil na odstavec 36, avšak ponechal mimo zorné pole následující odstavec:

"37. Pokud jde o jiný názor, s uvedeným tématem úzce související, totiž o tzv. polygenismus, zde už synové Církve takovou volnost nema­jí. Pro věřícího křesťana není možné přijmout názor těch, kteří tvrdí, že po Adamovi žili na zemi skuteční lidé, kteří od něho, jako praotce všech lidí, svůj přirozený rodový původ neodvozovali, anebo podle kterých Adam označoval jakousi skupinu praotců, když naprosto není jasné, jak by bylo možné tyto názory uvést v soulad s tím, co říkají pra­meny Zjevení a rozhodnutí církevního Magisteria o dědičném hříchu, který pochází z hříchu spáchaného skutečným a jediným Adamem; jenž pak plozením přechází na všechny jako hřích vlastní každému jednotlivě."

Z pohledu tehdejšího magisteria pan Pospíšil nemá volnost ke svým úvahám tohoto typu:

"Nauka o prvotním hříchu určitě není podmíněna monogenismem, protože první zhřešivší člověk mohl být takzvanou korporativní osobností reprezentující lidstvo a není nutné, aby to byl fyzicky praotec všech dnešních lidí. Z praktického hlediska je jen obtížně představitelné, že populace prvních lidí by vznikla z jediného páru, neboť k přežití takové skupiny je nevyhnutelně nutná genetická variabilita."

I ateista či jen prostě nekatolík však může ocenit, že dnes už v římskokatolické církvi bez hrozby postihu nebo uvedení svých knih na Index může římskokatolický teolog psát podobné názory s přesvědčením, že věc bezrozporně vyřešil a obhájil s respektem k různé míře závaznosti různých výroků své církve ve věcech víry a mravů, popřípadě závaznosti soteriologických odůvodňování svého vyznání jednoho z prvních křesťanských teologů, apoštola Pavla ("Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista." Římanům 5,17)

Kniha je zajímavou sondou do problémů, v nichž se v určité době ocitají věřící snažící se zoufale sladit nová poznání s nově interpretovanými či relativizovanými články své víry, které jsou v jejich církvi oficiálně považovány za Bohem zjevené a na jejichž původním chápání byla v minulosti vystavěna další tradiční nauka s nižší mírou závaznosti. A je zajímavé znovu a znovu shledávat, jakou psychologickou životaschopnost má "Bůh mezer", ať už mezer skutečných nebo domnělých.