Řád z chaosu přehled

05.11.2019

Ne vyšší, ale velmi vysoká škola termodynamiky v čtivé podobě a bez diferenciálních rovnic. Povaha dějů a jejich kritéria.

09.05.2019

Ilja Prigogine tady s laskavou pomocí nějaké kamarádky Izabely rekapituluje svoji celoživotní práci. Trochu se mi to špatně četlo, pan profesor měl nesmírně široký záběr, byl aplikovaný matematik a ty jeho aplikace směřují do všech možných vědních oborů. Za nějakých 40 let vědecké práce vytvořil třetí větev termodynamiky, která umožňuje pomocí jediného pojmového aparátu vysvětlovat děje, které probíhají ve složitých hmotných systémech. Pojmenoval dispativní struktury - takové ty, které se vyvíjejí samovolně z něčeho původně stejnorodého a při tom vypadají ve výsledku složitě. Přísně vědeckámi metodami snáší důkazy o tom, že vlastně i život je soubor disipativních struktur, takže klidně mohl vzniknout sám od sebe. Při tom z obecných vlastností disipativních struktur mu vychází, že jestli na jiných místech vesmíru je taky život, neexistuje důvod, proč by se život tam měl podobat životu zde. Vývoj života objevil už Darwin, ale díky Prigoginovi teď to máme i s přesvědčivým matematickým pozadím. Přirozeně se vnucuje otázka - ale kde se vzalo vědomí? Na ni pan Prigogine přímo neodpovídá, jen cituje Denise Diderota, podle něhož vědomá existence je přirozenou vlastností hmoty.

Prigogine jistě pociťoval jako my všichni, že naše technologická civilizace se blíží ke kritickému bodu. Říká k tomu přibližně tohle: Složitý systém se vyvíjí podle svých vlastních zákonitostí a díky svým stabilizačním mechanismům obvykle není moc citlivý na vnější vlivy. Ale jak se blíží k bodu zlomu, stabilita se vytrácí. Další vývoj se pak nedá předpovědět, lze mluvit jen o pravděpodobnosti různých scénářů a tyto pravděpodobnosti jsou hodně citlivé na působící vlivy. O směru, kterým se ten vlak vydá, tudíž může rozhodnout i velmi malý podnět, například akce jediného člověka. A protože nám na výsledku záleží, těžko můžeme souhlasit s názorem ortodoxních vyznavačů "neviditelné ruky trhu", podle něhož je nejlepší nechat věcem volný průběh, protože výsledek je stejně předem daný. Podle Prigogina výsledek není předem daný, rozhoduje náhoda.

Jen tak mimochodem pan Prigogine podotýká i to, že nelze cestovat v čase a nahlédnout do budoucnosti, protože o budoucnosti do určité míry rozhoduje náhoda a dokud ta náhoda neproběhla, budoucnost neexistuje. Náhoda podle Prigogina není něco, co v důsledku vlastní omezenosti neumíme určit, nýbrž přírodní jev.

Tohle jsou tak věci, které mi utkvěly po prvním čtení. Jiným čtenářům jistě utkví něco jiného. Ta kniha vůbec není jednosměrná.