Radostná věda přehled

Inu, s postupnou snahou o specializaci svého poznání přichází i jistá nechuť, či lépe menší pochopení k jiným oborům chápání. Tím si vysvětluji to, že při snaze opravdu a pokud možno úplně pochopit různé směry filosofie práva, nenašel jsem mnoho vášně pro radostnou vědu. Přes to podotýkám, že když jsem dal knize dostatek času, našel jsem na ní mnoho zajímavého.

Odpusťte mi to, ale abych se mohl vyjádřit k Vědě, cítím potřebu přirovnat ji k Tak pravil Zarathustra.

A je to kniha opravdu velice rozdílná od Zarathustry. Zatímco o Zarathustrovi můžeme bez většího váhání prohlásit, že se jedná o dílo literární. To věda není. Ano, obsahuje sem tam nějakou tu básničku, to ano, ale jedná se spíše o takové maskování. Ačkoliv u Zarathustry sotva můžeme hovořit o jednotném narativu, Věda nemá žádný. Zatímco Zarathustra je notně enkryptický, Věda je… mno, ano, je enkryptická, ale méně! A u Vědy můžeme pozorovat jeden formální nedostatek, který Zarathustra postrádá, či lépe maskuje. A dobře pro něj.

Tím nedostatkem Vědy je její struktura. Jednotlivé myšlenky jsou uspořádány do menších myšlenkových bloků (Je to pravda jen do té, či oné míry, ale na první pohled je to tak.), které vypadají jako… já to snad ani nechci napsat, jako motivační citáty. Ne všechny, to jistě ne. Ale mnoho. S množstvím stránek poměrně ubývá takových případů, ale i tak je jich tam mnoho. A nakonec si z toho dost dobře možná odnesete, že máte dělat práci, která vás naplňuje i vnitřně, ne pouze finančně, nebo že se máte snažit vycházet s lidmi. Rozhodně to není vše co kniha obsahuje. Nikoliv, kniha obsahuje zajímavé učení o morálce a náboženství, které nás ovlivňuje dodnes. Je plná mnoha zajímavých parabol a aforismů, ale ta motivační literatura z knihy do jisté míry kouká.

Musím říct, že musel být obtížný úkol, být Nietzsche. Opravdu, žít v jeho hlavě bych nechtěl. Člověk o sobě celkem bez větších důsledků může prohlásit, že je misantropem. Člověk si může být vědom nedokonalosti kolem sebe. Člověk může přestat být zklamáván. Ale Nietzsche to prostě jaksi dotáhl dál, jeho nároky, nároky po nadčlověku, pakliže jsou zcela upřímné a hluboké, ty ho musely vnitřně trýznit, když si uvědomil, jak daleko k cíli mají i ti nejlepší.

Zajímavé je sledovat odkazy na Shakespeara. Nevím proč, ale ani zde, ani v Zarathustrovi jsem si jich nevšiml, dokud jsem si nepřečetl kapitolu „Na oslavu Shakespeara“. Poté jsem si teprve všiml mnoho odkazů na Caesara, Hamleta, Timona Athénského a další hry. Musel zaujímat vpravdě zvláštní místo v Nietzscheho mysli, ten William Shakespeare.

Když člověk hledí na Nietzscheho, hledí na jakéhosi titána, ohromný kolos, který prostě a jednoduše nepatří do časů a míst, kam byl vržen. Je vlastně nepřekvapivé, že si jej existencialismus snaží ukrást.