Richard II. přehled

09.09.2022

Drama jsem přečetl v den, který se řadí jako další v řadě tragédií posledních let – v den smrti královny Alžběty II. Pouze o den později, nikoliv však ani o 24 hodin déle, píši tento komentář, odpusťte mi proto jistou míru zasmušilosti. Její smrt na mne dopadla o poznání tvrději, než bych byl býval čekal – vskutku jakoby s ní zemřel kus světa. Každopádně to byla právě její smrt, která mne přivedla k přečtení Richarda II. – dramatu, které řeší smrt krále v tom nejmystičtějším významu. A kým jiným uctít smrt velké britské panovnice, když ne Williamem Shakespearem.

Nietzsche je znám svým výrokem „Bůh je mrtev.“. Ač zdánlivě jasný, nikdo si není významem výroku jist. Nietzsche podobné prohlášení učinil několikrát. V Zarathustrovi, jistě, ale už i před ním, v Radostné vědě. A i tam na dvou velice odlišných místech. Jedním z nich je aforismus, či „povídka“ zvaná Nové boje – zde se výrok zdá být oslavný, jinde však, v kapitole zvané „Pomatenec“ je smrt boha vnímána jako tragédie kosmických rozměrů, nezměřitelná a strašlivá.

Stejnou tragédií je i hra Richard II. Král je mrtev – a nikdy již nebude jiného krále. Jako vždy brilantně to popisuje profesor Hilský. Hovoří o střetu krále Richarda, za nímž stojí každý kámen, ropucha a kopřiva, jehož střeží sbor kůrů nebeských a Bolingbroka, za nímž však stojí dvacet tisíc dobře vyzbrojených mužů. Tímto střetem, touto vzpourou proti nebeskému řádu, která nám možná připomene Antigonu, značí konec jedné éry, značíme smrt nadpozemského statutu krále a začátek vlády prostých pozemských monarchů, králů toliko titulárních, nikoliv per voluntatem dei.

Hlavní tragédie hry tak není v ubohosti Richarda II., či v bolesti všech okolo něj, ale ve smrti něčeho velkého, něčeho co jsme měli a sami jsme to zavraždili.

„Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? - i bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsem ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, - kdo z nás tu krev smyje?“

Nezbytným následkem daného je to, co prohlašuje před svým zatčením biskup Carlisle:

„Zavládne chaos, hrůza, děs a vzpoura,
Golgota bude z nás a země lebek
a rod tu bude vyvražďovat rod!
Nastane úděsný a hrůzný rozvrat,
jaký snad nikdy nepoznala země!“

Což nám ostatně mistr Shakespeare názorně demonstruje v dalších historických hrách, nejvíce pak ve velkém finále série rámované Richardem II. a Richardem III. Dovolte mi v závěru ještě jednu odbočku k tragédii dnešních dnů. Tak jako je tragické sledovat smrt Richarda II. – krále, který ztělesňuje Anglii, je tragické býti svědkem smrti královny Alžběty II., která ztělesňovala morální odvahu a velkolepost. Opět v našem světě něco nezvratně zemřelo a my toho jistě budeme litovat po mnoho let.

02.02.2022

Pre mňa rozhodne najlepšia zo všetkých Shakespearových historických hier a jedna z najlepších Shakespearových hier vôbec. Uzatvára sa tu to prvé prevratné, básnicky bombastické obdobie Shakespearovho života, kam patrí napríklad Rómeo a Júlia a Sen noci svätojánskej. Richard II používa podobne prepiate básnické postupy, plné monumentálnych metafor, ktoré akoby chceli obsiahnuť celý kozmos a ktoré stoja predovšetkým na expresívnej práci s jazykom. Richardova reč na Waleskom pobreží postupne graduje čo do melanchólie, tak aj do moci básnických obrazov a zhŕňa do seba celú Shakesperovu filozofiu dejín. Ponúka obrazy a metafory, ktoré sa ešte dnes používajú pri opisoch Britskej monarchie (pozri napríklad sériu Koruna):

"(...) V kruhu koruny,
čo obopína spánky vladára,
vždy sídli smrť - lež sedí tam aj šašo
čo vysmieva sa z kráľovského stavu:"

Richardov prerod zo sebavedomého "poloboha" na človeka z mäsa a kostí, ktorého rozomlelo súkolie dejín, a ktorého smrť odštartovala krvavé obdobie anglickej histórie je výstižnou ukážkou toho, ako sa kyvadlo dejín vymaňuje z harmónie, ako sa planéty vychyľujú z obežných dráh a ako nastáva čas, v ktorom zostane len žravosť, ktorá sa napokon sama požerie. Aj pre túto osudovosť, ktorá, spolu s Richardovými slovami vyslovenými na pokraji šialenstva - tým pripomínajú veštby z orákula -, chŕli proroctvá a vťahuje do seba "vykĺbený čas" Vojny ruží, získava hra takú masívnu obraznú silu. Nádherná je však aj Carlislova odpoveď:

"Nič horšie v boji nepríde, len smrť.
Kto v boji zomrie, smrťou ničí smrť,
kto z konca strach má, chce mu podľahnúť."

Ako píše Kozel, výborné je to tiež ako charakterová štúdia o premene dvoch panovníkov (bývalého a budúceho), aj ako dramatický príbeh o politických machináciách. To znamená, že Shakespeare sa tu už spúšťa dovnútra jednotlivých individuálnych charakterov, ktoré tak už nie sú len "typmi" (tak ako je Richard III stredovekou Neresťou), neplnia "len" funkcie v príbehu, či symbolické funkcie. Nuž a v neposlednom rade sa už tu začína rozbiehať (pravdepodobne pod vplyvom Montaigna) Shakespearovo esejistické písanie:

"Zrak smútku, oslepený slzami,
na mnohé javy delí jednu vec,
tak ako perspektíva splýva v chaos,
keď na ňu spredu hľadíme, no zboku
rozličný má tvar..."

Richard II tak podľa mňa stojí presne na tej úchvatnej hranici medzi raným a neskorým Shakespearom, integruje v sebe všetko to, čo mám na Shakespearovi rád a aj preto ju považujem za jednu z jeho najúplnejších hier. (Prečítané v preklade Jozefa Kota)

Videné:
Divadlo: -
Film: V kruhu koruny: Richard II