Rodinné sídlo přehled

20.06.2024

Autor mě nepochybně cit pro tempo, uměl pracovat z časem a rozložit situace do extrémně působivé koláže. V dialogách, leckdy až lakonických dokazal být neuvěřitelně přesný a nastavené zrcadlo stále drží pohromadě jako by jím čas vůbec nezachvěl. A přesto doslo k obrovským otřesům.

13.05.2024

Nebýt úžasných filmů Jamese Ivoryho, asi bych se k Forsterovi nedostala tak brzo... Ale když vidíte úchvatný Pokoj s vyhlídkou nebo Howard´s End, pak zkrátka zatoužíte po literární předloze. A Rodinné sídlo byl věru krásný zážitek, přestože u nás vyšel pouze jednou s už dosti starým překladem Hany Skoumalové (hlavně se nedejte odradit úvodní kapitolou). Popsat hlavní motiv Rodinného sídla je vlastně docela těžké, protože je to příběh trochu o lásce romantické i pragmatické, trochu o sociálních rozdílech ve společnosti, ale také o duchu místa a kráse přírody.
.
Hlavní postavy - sestry Schlegelovy - jsou trochu potrhlé dámy, po otci napůl Němky, které patří k vyšší střední vrstvě. Té vrstvě, která vlastně nemá starost o peníze, žije z jakýchsi nevyčerpatelných dividend a dědictví, nikdy nemusí pracovat a jezdí na výlety po Evropě a má spoustu času chodit na koncerty, výstavy a debatní kroužky. Pak jsou tady Wilcoxovi, vyšší vrstva, která si díky koloniálnímu obchodu v západní Africe vydělala velké jmění (už zde je v zárodku cítit Forsterova kritika anglického imperialismu, který rozpracoval ve vrcholném díle Cesta do Indie) a nemá potřebu zabývat se problémy svých dělníků, na kterých podnik stojí. Právě k nejnižší vrstvě patří poslední okruh postav a to jsou Bastovi, kteří touží po lepším životě, ale brána jim zůstává uzavřena.
.
Právě sestry Schlegelovy chtějí jaksi spojit nespojitelné - svět, kde "láska znamená věno a smrt dědické poplatky", tedy Wilcoxovi a svět, kde je špína a hladovění (Bastovi). Sestry Schlegelovy sice chtějí činit dobro, ale do obou neslučitelných světů vnáší akorát chaos. Pro Henryho Wilcoxe je to jasně dané: "jsou prostě bohatí a chudí, vždycky byli a vždycky budou. Jen mi ukažte, kdy si byli lidi rovni", zatímco Helena Schlegelová "si netroufá boháčům nadávat, protože je sama bohatá, ale má sto chutí. Má v hloubi duše takovou divnou představu, že chudoba je jaksi 'skutečná'".
.
A nad tím vším lidským přetahováním ční motiv rodinného sídla, jeho tajemného ducha, který dlí ve starém vilínu, révě a orosené trávě, motiv nesmrtelné přírody, které tady vždycky byla a bude, povznesena nad pozemské hemžení. A právě Forsterova poetická jemnost dělá z celého románu krásný zážitek. Ne nadarmo se o něm Truman Capote vyjádřil jako o nejlepším anglickém romanopisci 20. století.