Rozpečetěný čas přehled

26.06.2022

(SPOILER) Tohle je celkem tragická kniha. Autor, Gennadij Gor, se potácí mezi vzletnými myšlenkami o povaze lidské mysli a osobnosti, promítá své úvahy do dálek vesmíru i času, a hned v dalším kroku se topí v beznadějném provincionalismu a malosti malomyslného maloměšťáka. A ne, nemyslím si, že by to byl záměr. Spíš mi to přijde jako horečnaté blouznění, v němž se autorovi zdá, že je autorem sci-fi příběhu, v němž píše o událostech, jež se nakonec skutečně stanou, a to z pozice přímého účastníka, i posluchače vyprávění - a všechny tyto plány se volně prolínají, spolu s dalšími plány, které s původním dějovým obloukem souvisejí jen velmi volně, až vůbec.
Popravdě, nemá smysl to číst, neboť zajímavá témata již dávno zpracovali jiní autoři lépe.

Na začátku havaruje hvězdolet, nouzové přistání na primitivní planetě přežije jediný člen osádky. V rámci minimalismu mu můžeme říkat prostě Astronaut. Výborně, tetelí se čtenář, čeká nás komorní drama osamoceného trosečníka, souboj vůle a osamění.
No, ne. Astronaut neučiní za celou knihu nic, než že se pokusí svést jednu místní primitivní ženu. Až na samotném konci, doslova na poslední stránce, se dozvíme, že něco přeci jen udělal. Jaký měl jeho čin vliv na cokoliv důležitého a podstatného se můžeme toliko domýšlet.
Na Astronauta čeká Žena. Ta má ovšem své křestní jméno, práci, domov, dědečka, prastrýce, kamarády, jejich partnery a zaměstnání a známé, také kolegy v práci a jejich známé a ti všichni mají své příběhy... a všichni tito nepozemšťané na planetě stovky parseků od Země, sto tisíc let v minulosti, žijí asi tak, jak si Rusové v roce 1960 představovali, že budou žít v roce 1970. Nejvíce popisů je věnováno místní obdobě biografu. Ze začátku se ještě autor občas pokouší zapnout nějakou fantazii a popsat cizí planetu nějak cize, ale nakonec rezignuje a nepozemšťané vzpomínají, jak jejich předci domestikovali soby a vlky (v dobách, kdy na Zemi skuteční sobi ještě neexistovali). Jinak napsáno bylo by možno to vnímati jako jistou abstrakci, jako kdyby hovořili o svých ekvivalentech čtenáři dobře známých sobů a vlků, ale to by se ve stejném duchu musel nést i zbytek textu. Což nečiní.
Další svazek linií představuje současnost (cca 60. léta, SSSR, velké město, vyšší střední třída). Zde sledujeme život autora sci-fi románů, který až na poslední straně zjistí, že to, co píše (o Astronautovi, jenž ztroskotal na Zemi před sto tisíci lety), se skutečně stalo. Dále jeho syna, který je pojmenován po postavě otcova románu, což mu bylo patnáct let tajeno. Dále je zde archeolog, jenž 21. června 1941 našel v sovětsko-německém příhraničí obludnou lebku, na první pohled mimozemskou, zjevně starou sto tisíc let (=Astronautovu. Takže záhy po začátku knihy víme, že se s manželkou neshledal.). Výprava ani lebka nedožily rána, archeologovi zbyla jediná fotografie nálezu, vzpomínky a odhodlání dokázat prehistorickou návštěvu nepozemšťanů, odhodlání vskutku dänikenovské.
Za což sklízí velkou porci výsměchu nejen od okolí a kolegů, ale i od své matky, u níž bydlí. Následuje podrobný několikastránkový medailon archeologovy matky. Následně již matka v příběhu nijak nevystupuje. Informací z medailonku není zapotřebí.
Dále je zde značné množství vědců různých módních profesí, kteří se neustále o něco přou, hádají, podrážejí se, pletou zákulisní intriky... jejich vědecká témata jsou z dnešního pohledu naprosto dětinská; a troufám si říct, že z tehdejšího rovněž. Jediné, co je zajímavé, je "Člověk vyrobil z kamene sekyru. (...) Z kamene vzniklo něco nového. Do určité míry polidštěného. Dnes člověk vytváří počítací, myslící stroje. To už je vyšší forma polidštění hmoty: člověk promítá svůj intelekt do mechanické konstrukce, jaksi se do ní vtěluje." Inu, klasický dawkinovský rozšířený fenotyp... až na to, že se následně ukazuje, že autor to s tím vtělením myslel doslovně, jako robotickou kopii na mechanickém základu.
Všechny tyto postavy jsou nicméně zbytečné a jejich linky nikam nevedou. Nedojde k žádným katarzím, manželka uteklá k milenci se nevrátí k manželovi, její syn ji nepochopí a nezačne ji milovat, pisatel novinových článečků si neuvědomí, že je ponižován a zneužíván svými idoly, ambiciózní bezcharakterní geniální vědec nedokončí svůj převrat a neusedne na stolec ředitele katedry, žena pečující o nemocného nepochopí jeho proměnu. Sice se tváří, že jej miluje, ale ve skutečností jí na něm nezáleží. Tenhle nemocný, to je zajímavý příběh chlapíka, který pop otravě oxidem uhelnatým přijde o schopnost zapamatovávání si a každý den je pro něj tudíž nový. Žije v permanentním okouzlení novostí, ale pro jeho okolí, které nepoznává, je to peklo. V první půlce knihy je to neléčitelné, ve druhé půlce je vyléčen. Zázračný proces mi asi zůstal skrýt pod pentlí záložky, nebo nevím... Každopádně chlapík je stále nemocen, stále vše vnímá okouzleně (vše reálné, povrchní zábava: filmy, biograf, televise, rádio - se mu hnusí), ale už je schopen komunikovat s okolím. Dalo by se o tomto kouzelném fenoménu napsat mnoho, celý román, leč smůla, tímto jeho příběh končí.

Všechny postavy, s výjimkou poslední zmíněné, jsou nesympatické, odporně maloměšťácké, sebestředné, neupřimné a nevzdělané. Zašťiťující se vzletnými slovy, leč s okovy vlastní malosti a přemrštěné pýchy, válejí si svou malou kuličku napříč knihou, trousíce přitom víceméně náhodné hlášky motající se kolem tématu času, prostoru, mysli a osobnosti, ovšem pohříchu na úrovni vpravdě primitivní.

Ne, vážně nemyslím, že by existoval jediný důvod toto číst; leda když jste skončili na celý den na dětském hřišti a tohle je jediné dostupné čtení v širém okolí.