Soumrak rytířstva přehled

20.05.2024

Začal jsem v edici odzadu, ale v zásadě je to asi jedno. Skvělá, přehledná a v maximální míře objektivní a čtivě napsaná kniha. Co se týká živě popsaných a dobře rozdělených událostí (a nejen v téhle knize) mi připomíná pan Kovařík něco jako kancelář na opravu omylů, tentokrát historických a vojenských.

Válce růží se začalo manipulativně říkat až později, po skončení této občanské války a jedná se jen o jakousi básnickou licenci. V knize je tenhle omyl objasněn, protože Lancasterští žádnou růži ve znaku neměli. Je to typická ukázka zkreslování a dodatečného vytváření falešných point. Růži si na erb přidali až Tudorovci. A je zde ještě jedna fascinující věc, která má širší přesah. Richard III. - zloduch, jak nám ho vylíčil Shakespeare včetně dalšího "historického" výkřiku - Království za koně. Jiří Kovařík není první, kdo poukazuje na jasné zkreslování této osobnosti. Už před víc jak před dvaceti lety jsem viděl britský dokument, kde jeho autoři poukazovali třeba na fakt, že na smrti oněch dvou malých princů měl největší zájem - Jindřich Tudor. A z hlediska dynastických zvyklostí logicky.

A tak člověka napadne, že i jeden z největších umělců lidské historie - sám velký dramatik William Shakespeare napsal propagandistické, silně provládní lživé drama. Asi aby dokázal svoji loajalitu trůnu. Stává se to, nebyl sám a rozhodně nebyl jediný, ale tady je to hodně přes čáru. I ti největší umělci jsou prostě jenom lidé. Nález ostatků Richarda III. a jejich analýza dokazuje, že to, jak byl dovedně "umělecky" vylíčen nemá se skutečností moc společného. Kolik podobných vrcholných uměleckých a dokonce i historických děl takhle překrucuje, nebo dokonce mění historii? A kolik historických osobností dostalo "nálepku", která je zcela zkreslená a lživá s cílem onu osobu nesmyslně oslavovat nebo naopak zatratit? I naše dějiny jsou plné podobných nesmyslů a manipulací a to až po dnešek.

Potěšilo mě, jak byly popsány boje mezi Karlem Smělým a Spříseženectvem. V Dějinách Švýcarska z nakladatelství LN jsou tyhle události podávány poněkud zmateně a bez zásadních informací, které tady naopak jsou. Trio bitev u Grandsonu, Murtenu a Nantes jsou ukázkou, že rytířstvo skutečně skončilo a Švýcaři důrazně vstoupili na bitevní pole Evropy.

A zase je tady jeden zajímavý moment. V knize je (a nejenom v souvislosti s nimi) popsáno, jak se chovali vojáci i kolik nejrůznějších válek proběhlo během XV. století. Tedy v době, kdy byla naše země údajně totálně zdevastovaná odpornými husity, zatímco všude jinde se šířila renesance a podle těch, kdo s tímhle vystupují, byl všude jinde klid a mír. Vojáci na obou stranách oněch konfliktů se chovali stejně a dost často i hůř, než než oni husité. I oni vypalovali kostely, kláštery a ničili bez zábran umělecká díla. Vynikali v tom právě Švýcaři od chvíle, kdy přestali bránit svoje kantony a nechávali se najímat od nejrůznějších válečníků. A to píšu jako člověk, který má Švýcarsko hodně rád. Boje v Itálii, ze které si Francouzi udělali "kasičku" (jednalo se jenom o loupeživá tažení) jsou rovněž výživné a známe je i z děl italských renesančních spisovatelů a historiků. Ale některým lidem u nás to vadí jenom právě u těch domácích husitů, kteří přitom v tomto směru nijak nevybočovali z řady. I to je zajímavý paradox, který z knihy pozoruhodně vyplyne, aniž by byl nějak výrazně zmiňován. Neměli bychom zapomínat i na počínání vojsk za oné občanské války v Anglii v XV. století. Vraždění, rabovaní a drancování tady pan Kovařík zmiňuje mnohokrát.

A tím jsem se dostal k tomu, co některým chybí. Totiž husitské války. Je dobře, že se jim Jiří Kovařík nevěnuje, protože je to v domácích luzích a hájích dost podrobně rozebrané téma. Husitská vozová hradba a vůbec organizace, výcvik a taktika husitského vojska byla ve své době mimořádně inovativní. Jejich struktura, velitelská hierarchie i způsob velení byly základem moderního vojenství. Stejně jako slova, která patří do vojenské terminologie dodnes - houfnice a pistole. Ale problém byl v tom, že ona vozová hradba byla nejen dost těžkopádná, ale především velmi nákladná (množství koní), i výcvik byl s ohledem na větší množství specialistů mnohem náročnější, než u masy "katů" rytířů - lancknechtů. Ti byli nejen mnohem lacinější, ale hlavně mobilnější a flexibilnější v náročnějším terénu.

Ale stejně, třeba do šířky i hloubky členěný průzkum, jak ho prováděli husitští hejtmani (aby pořád věděli, kde je nepřítel a přitom našli vhodné místo pro onu vozovou hradbu) by třeba onoho Karla Smělého možná uchránil alespoň částečně před drtivými porážkami, když onu poslední zaplatil životem. Jenže byl rytíř - vymírající druh, a jeho šlechtická "čest" mu bránila, aby se na švýcarské "chámy", vedené často i neurozenými veliteli (jeden z nich byl zubař z Luzernu) díval, jako na rovnocenné protivníky. Nakonec díky podobnému přístupu byl zajat František I. po bitvě (či spíše chaotickém zmatku, který se Jiří Kovařík pokusil celkem úspěšně rozplést) u Pavie.