Skandální aféra Josefa Holouška / Podivuhodné sny redaktora Koubka přehled

Když jsem se rozhodla, že chci přečíst všechny Čapkovy knihy nevěděla jsem, na co všechno narazím.
Souhlasím s komentářem JulianyH., takže dál nemám, co bych dodala.

24.01.2022

Dvě rozsáhlé povídky, v nichž hrají zásadní roli noviny. Dokonce do té míry, že se jazyk tisku prakticky stává jazykem obou dílek — obdobně jsou „Povídky z obou kapes“ vystavěné zase na přímé řeči.

První povídka ukazuje, jak tisk vytváří skandály: jak při tom nakládá s fakty a svědky, přejímá a nafukuje informace z ostatních periodik a pramálo dbá o pravdu či spravedlnost, neřkuli o důstojnost a city svých obětí. Pan Holoušek se tedy „stává“ vlastizrádcem, ba dokonce strůjcem atentátu na Mussoliniho, na základě smyšlenky, že se v jeho okně pohnuly neexistující závěsy. — Druhá povídka pojednává o autoru, respektive autorech, štvavých a prázdných nacionalistických úvodníků. Redaktor Koubek se v nočních můrách setkává se svými protějšky „různých jazyků“, od Němců po černochy.

V obou dílkách děj výrazně ustupuje jazyku. Zvlášť „Skandální aféra“ paroduje styl meziválečných periodik tak věrně, až to bolí. Čtenářův jazykocit trpí přibližně stejnou měrou jako cit pro spravedlnost; nikdy jsem neměla takovou chuť vymontovat někomu z klávesnice (psacího stoje) vykřičník, uvozovky, pomlčku a trojtečku. O tom, jak se v užívání interpunkčních znamének projevuje charakter, ostatně píší jazykovědci Pavel Eisner a Viktor Klemperer; Karel Čapek k tomu dodává praktickou ukázku.

Pokud jde o ostatní jazykové jevy, nemůžu necitovat následující — abych se přidržela autorova stylu — „ryzí perlu“: „Včerejší Volná svoboda posadila korunu tomuto blínu plivajícímu po dobrém jménu čistého štítu našeho novinářství, uveřejnivši kletby a nadávky Josefa Holouška, kterými se zavléká dosud neslýchaná hrubost a surovost do způsobu, kterým lidé, kteří se honosí svým volnomyšlenkářstvím, které bují i na odpovědných místech, útočí na slušný tisk.“

„Skandální aféra“ je tedy o nízkosti žurnalistiky, zejména té klerikální a nacionalistické. „Podivné sny“ zase útočí na floskulovitou agresi prostředních, zbabělých propagandistů. Jako nacionalistovi by se mi asi měly nelíbit, jenže je to příliš dobře napsané a má to v sobě kus pravdy, a proto se mi to líbí. (Nicméně si stejně myslím, že ten německý úvodník byl ze všech nejlepší. :P) Navzdory svojí občasné humornosti jsou to ovšem mrazivé texty, hlavně u toho druhého člověk cítí, jak koncem třicátých let přituhovalo. Čteme-li je v kontextu dalších a známějších autorových povídek, kupříkladu „Anonyma“ nebo „Deseti centavos“, stávají se vlastně smutnými. A jestliže si představím, že na místě pana Holouška byl do jisté míry sám Karel Čapek, je mi ho strašně líto. =(