Slyšel jsem sovu zavolat své jméno přehled
Margaret Craven
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/153606/mid_slysel-jsem-sovu-zavolat-sve-jmeno-juQ-153606.png
4
119
119
Román, kterým se Margaret Cravenová připomíná českému čtenáři, zaznamenal úspěch největší a vyšel v četných reedicích: A to právě díky mimořádné čistotě stylistické i myšlenkové, autorské zaujatosti a vřelosti, a nakonec i exotičnosti prostředí, do něhož svůj román zasadila. Cravenová vypráví o osudech kněze Marka, který přichází na svoji první farnost v Kanadě do zapadlé indiánské vesnice kmene Kwakiutl. Román Slyšel jsem sovu zavolat své jméno je vpravdě příběhem o hledání lidského štěstí a smyslu života. Přitom je i pohledem na dvě civilizace, z nichž jedna pozvolna pohlcuje druhou, nezadržitelně a logicky, neboť takový je řád a vývoj lidské společnosti. Na jednotlivých osudech, ať už domorodých nebo bílých usedlíků, je patrno, jaké převratné změny přináší pronikání civilizace ze světa, jehož jsou součástí. Jak složitě se musejí staří vyrovnávat s odchodem svých potomků, a také jak těžké je pro mladé vykročit z prostředí, kam přestávají patřit, do světa, který je ještě nepřijal. Zároveň však touží odejít, či se aspoň o to pokusit, neboť to znamená vzdělání, uplatnění vloh, decentní život na úrovni, který se jim stává nezbytností.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1996 , VyšehradOriginální název:
I Heard the Owl Call My Name, 1967
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (46)
Tematika kněžství mě zajímá, proto jsem se na přečtení této knihy těšila. Ovšem zklamala mě. Celou dobu jsem čekala na nějaký stěžejní děj, ale bohužel jsem se nedočkala. Kniha se skládá z drobným příběhů jedné indiánské vesnice, kde většina jejích obyvatel již přešla na křesťanství. Aspoň formálně, protože se vždy celá shromáždí na mši. Je sem poslán mladý kněz Marek, který si postupně k nedůvěřivým Indiánům nachází cestu. Pro mě však kniha byla příliš zkratkovitá, nedokázala jsem se do děje tolik vžít, tolik si jej představit. Marek byl kněz, ale většinu knihy řeší dost povrchní záležitosti, kvůli kterým vlastně ani nemusel být knězem. Hodně mi tam chybělo něco hlubšího, vyobrazení hlubšího poslání kněze než opravovatele fary. Kněz ani kdokoli z knihy se snad za celou dobu nikdy nemodlil k Bohu, ani k němu žádným způsobem nezvolal. Když už se někdo modlil v nějaké vypjaté situaci, tak k indiánskému božstvu. Závěr je takový absurdní vzhledem k úvodu. nepopírám, že mi možná uniklo nějaké zásadní poselství této knihy.
Vím, že je to kapku - příliš - citově zabarvený komentář, ale tuhle knížku prostě miluju. I když ji po tolika přečteních znám už skoro nazpaměť (no, to přeháním), pořád jsou v ní místa, nad kterými se jednoduše a prostě dojmu až téměř k slzám, i když VÍM, že tam ta pasáž bude, pořád to na mě působí stejně jako při prvním přečtení. Je to pro mě úžasné dílko!
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Slyšel jsem sovu zavolat své jméno v seznamech
| v Právě čtených | 1x |
| v Přečtených | 163x |
| ve Čtenářské výzvě | 25x |
| v Doporučených | 20x |
| v Knihotéce | 68x |
| v Chystám se číst | 98x |
| v Chci si koupit | 9x |
| v dalších seznamech | 3x |
Slyšel jsem sovu zavolat své jméno
„[…] v indiánské vesnici je ten problém všem jasný: aby přežili, musejí si navzájem pomáhat; do kostela chodí všichni, i agnostici a ateisté. Činí tak z úcty k církvi jako takové a k člověku, který jí slouží, a protože na území 6 000 mil² je jen málo usedlíků, jimž by církev neprokázala nějakou laskavost, především svou ambulanční lodí a jejím personálem, oplácejí jí to tímto způsobem.“
Marek, mladý anglikánský vikář, umírá. Během posledních dvou let svého života je pověřen pastorací indiánských vesnic v Britské Kolumbii: v kraji velryb, fjordů, zasněžených hor, zátočin a ledových řek, které je třeba zdolávat na kánoi, řek, kam připlouvají zemřít lososi. – Margaret Cravenová načrtává přírodu i život ve vesnici zlehka, místo vyčerpávajících popisů naznačuje, postavy vypodobňuje několika tahy, zatímco jejich hlubiny ponechává jen jim samým. Píše novelu, nikoli venkovskou kroniku. Není sentimentální, ze života Kwakiutlů nevynechává alkoholismus nebo domácí násilí, neoplakává modernizaci (motorové čluny nahrazují kánoe, děti žvatlají anglicky, mladí odcházejí studovat do Vancouveru). Ani při popisu přírody se nesnaží o poetičnost. Vyjadřuje se prostě, vlastně až s určitou stylistickou naivitou, působí trochu nevypsaně (logicky, je to debut). Ten lyrický pel na novelu napadal samovolně. Dojímá, ale bez kýčovité sladkosti, krutě a prostě.
Citát vystihuje, čím mě knížka oslovila nejvíc: je to spíš oslava církve než křesťanství. Akomodaci tamního anglikanismu ostatně vystihuje výzdoba kostela, zejména indiánský Kristus s beránkem a temnýma očima domorodců. Markovo náboženství není cizorodým importem z Judey, vrůstá do krajiny a do společenství; nespočívá v dogmatice, ale v laskavosti, hlavně v sousedské výpomoci; nepotřebuje krev svatých, a už vůbec ne krev nesvatých. Motiv biskupa, jenž krmí kůrkami sendvičů mývaly, je popravdě jedna z nejhezčích věcí, na které jsem za poslední dobu narazila (ano, takovou církev potřebujeme, prosím). Znám řemeslně lépe napsané knihy, ale tahle je až moc laskavá, než aby se mi nelíbila.