-

Margaret Craven

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1901 - 1980

Nové komentáře u knih Margaret Craven

Slyšel jsem sovu zavolat své jméno Slyšel jsem sovu zavolat své jméno

„„[…] v indiánské vesnici je ten problém všem jasný: aby přežili, musejí si navzájem pomáhat; do kostela chodí všichni, i agnostici a ateisté. Činí tak z úcty k církvi jako takové a k člověku, který jí slouží, a protože na území 6 000 mil² je jen málo usedlíků, jimž by církev neprokázala nějakou laskavost, především svou ambulanční lodí a jejím personálem, oplácejí jí to tímto způsobem.“ Marek, mladý anglikánský vikář, umírá. Během posledních dvou let svého života je pověřen pastorací indiánských vesnic v Britské Kolumbii: v kraji velryb, fjordů, zasněžených hor, zátočin a ledových řek, které je třeba zdolávat na kánoi, řek, kam připlouvají zemřít lososi. – Margaret Cravenová načrtává přírodu i život ve vesnici zlehka, místo vyčerpávajících popisů naznačuje, postavy vypodobňuje několika tahy, zatímco jejich hlubiny ponechává jen jim samým. Píše novelu, nikoli venkovskou kroniku. Není sentimentální, ze života Kwakiutlů nevynechává alkoholismus nebo domácí násilí, neoplakává modernizaci (motorové čluny nahrazují kánoe, děti žvatlají anglicky, mladí odcházejí studovat do Vancouveru). Ani při popisu přírody se nesnaží o poetičnost. Vyjadřuje se prostě, vlastně až s určitou stylistickou naivitou, působí trochu nevypsaně (logicky, je to debut). Ten lyrický pel na novelu napadal samovolně. Dojímá, ale bez kýčovité sladkosti, krutě a prostě. Citát vystihuje, čím mě knížka oslovila nejvíc: je to spíš oslava církve než křesťanství. Akomodaci tamního anglikanismu ostatně vystihuje výzdoba kostela, zejména indiánský Kristus s beránkem a temnýma očima domorodců. Markovo náboženství není cizorodým importem z Judey, vrůstá do krajiny a do společenství; nespočívá v dogmatice, ale v laskavosti, hlavně v sousedské výpomoci; nepotřebuje krev svatých, a už vůbec ne krev nesvatých. Motiv biskupa, jenž krmí kůrkami sendvičů mývaly, je popravdě jedna z nejhezčích věcí, na které jsem za poslední dobu narazila (ano, takovou církev potřebujeme, prosím). Znám řemeslně lépe napsané knihy, ale tahle je až moc laskavá, než aby se mi nelíbila.“... celý text
— JulianaH.

Slyšel jsem sovu zavolat své jméno Slyšel jsem sovu zavolat své jméno

„Tematika kněžství mě zajímá, proto jsem se na přečtení této knihy těšila. Ovšem zklamala mě. Celou dobu jsem čekala na nějaký stěžejní děj, ale bohužel jsem se nedočkala. Kniha se skládá z drobným příběhů jedné indiánské vesnice, kde většina jejích obyvatel již přešla na křesťanství. Aspoň formálně, protože se vždy celá shromáždí na mši. Je sem poslán mladý kněz Marek, který si postupně k nedůvěřivým Indiánům nachází cestu. Pro mě však kniha byla příliš zkratkovitá, nedokázala jsem se do děje tolik vžít, tolik si jej představit. Marek byl kněz, ale většinu knihy řeší dost povrchní záležitosti, kvůli kterým vlastně ani nemusel být knězem. Hodně mi tam chybělo něco hlubšího, vyobrazení hlubšího poslání kněze než opravovatele fary. Kněz ani kdokoli z knihy se snad za celou dobu nikdy nemodlil k Bohu, ani k němu žádným způsobem nezvolal. Když už se někdo modlil v nějaké vypjaté situaci, tak k indiánskému božstvu. Závěr je takový absurdní vzhledem k úvodu. nepopírám, že mi možná uniklo nějaké zásadní poselství této knihy.“... celý text
— Atisa

Slyšel jsem sovu zavolat své jméno Slyšel jsem sovu zavolat své jméno

„Vím, že je to kapku - příliš - citově zabarvený komentář, ale tuhle knížku prostě miluju. I když ji po tolika přečteních znám už skoro nazpaměť (no, to přeháním), pořád jsou v ní místa, nad kterými se jednoduše a prostě dojmu až téměř k slzám, i když VÍM, že tam ta pasáž bude, pořád to na mě působí stejně jako při prvním přečtení. Je to pro mě úžasné dílko!“... celý text
— Netopyr07

Slyšel jsem sovu zavolat své jméno Slyšel jsem sovu zavolat své jméno

„Četla jsem tuhle knížku porůznu v dopravních prostředcích, včetně tramvají, a tedy skutečně po kouskách, a přesto ten hlavní dojem, který z ní mám, je hluboký klid. Klid daný tím, že příběh plyne jako staré mytologické vyprávění indiánů - nezabývá se emočním prožíváním a duševním stavem hrdinů, popisuje jen život s jeho výšinami i údolími, jehož plynutí se v člověku přetavuje ve zkušenost. Promluvy aktérů jsou většinou myšlenkově nosné, protože světlo autorčina zájmu na ně posvítí zrovna ve chvílích, kdy mají co říct. Co mě oslovuje velmi, je společenství - kmen jako semknutá jednotka, v níž každý zastává své úkoly ve prospěch všech a kde stařešinové představují moudrost, která zná budoucnost dřív, než se stane, a přesto nebrání mladým si ji prožít. ... Jednou odpoledne, když se Marek zastavil u Martina domu kvůli nějakému drobnému vzkazu, zjistil, že sedí u ohně a plete těžký šedý indiánský svetr, který měl na zádech bílého polárního medvěda. Zeptal se: "To je pro mě?" a Marta odpověděla: "Tentokrát ne. Je pro Keetah." "Myslíš, že se vrátí?" "Ano." "Dobrovolně, a ne proto, že prohrála?" "Ano, Marku, dobrovolně," a Martiny laskavé tmavé oči zkoumaly jeho zraky dlouho a pečlivě, a víc už neřekla nic.“... celý text
— strana1-100

Slyšel jsem sovu zavolat své jméno Slyšel jsem sovu zavolat své jméno

„Od knihy jsem měl asi příliš velké počáteční očekávání, a to možná ve výsledku mělo vliv na mé spíše rezervované hodnocení této útlé prózy. Čekal jsem totiž něco, co bude mít hloubku a propracovanost próz Grahama Greena. Zatímco Greene jde ve svých příbězích na dřeň a jeho postavy dýchají a trpí, kde jsou krásné a komplexní dialogy mezi postavami, tam je u Cravenové spíše povrchní popis událostí bez hlubší psychologické introspekce. Další věc, co jsem od knihy očekával je, že v ní budou rozebírány vztahy mezi náboženstvím indiánů a křesťanstvím. To zde však bylo jenom okrajově popsáno. Kniha postrádá i nějakou narativní strukturu, která by mě nutila číst dále, chybí zde to, co je např. u Greena. Napětí a starost o to, jak příběh dopadne. Tím vším nechci říct, že se jedná o špatnou knihu, to nikoliv. Ale mé svědomí a čtenářské zkušenosti mi nedají a nemohu hodnotit lépe ve světle mnohem lepších románů, která zpracovávají "střet kultur". Kromě Greena mě ještě napadá například Mlčení od Endóa. Přesto vše mě některé pasáže zaujaly viz "Podle něho jsou dva druhy naivity, jak praví Schweitzer; jedna, která si problémy ani neuvědomuje, a druhá, která tluče na všechny brány vědění a ví, že člověk může pochopit málo, a je přesto ochoten jít za svým přesvědčením až za hrob." "Po celý den proplouval nejdelší a nejhezčí ze všech zátok a připadalo mu, že se stalo něco podivného s časem. Když přišel tehdy poprvé do vesnice, byla to budoucnost, která se ztrácela v nedohlednu. Tolik toho musel naplánovat. Tolik se toho musel naučit. Pak to byla přítomnost, která se ho zmocnila – každý den bylo nutno vykonat nezbytné domácí práce a nikdy neměl tolik času, aby je zvládl. Nyní čas ztratil své obrysy. Připadlo mu, že ten čas vidí, tak jako havran nebo mořský orel, letící vysoko nad vesnicí, určitě vidí tu část řeky, která již protekla vesnicí, a tu část, která ještě do vesnice nepřitekla, ačkoliv je to stále táž řeka."“... celý text
— Knišíl

Přejít na knížky autora