strana1-100
komentáře u knih
Už nikdy tvá
Merit Niemeitz
Byly doby (větší část mého dospělého čtenářského života), kdy bych po knize s takovým názvem ani nesáhla. V životě však přichází jedna nečekaná etapa za druhou a s nimi i související nečekaná rozpoložení a já náhle upadla do stavu, kdy zvládnu číst a dočíst téměř jen zamilované romány s happy endem. A pokračuju v tom, třebaže většina z nich v mém vnitřním světě nedokáže dosáhnout na čtyři hvězdičky, a tedy ani není uvedena v mém seznamu na Databázi knih (a to včetně dvou titulů od Ali Hazelwood, i když připouštím, že jsem se u nich hodně nasmála).
No, a tahle knížka se v něm objevuje. Proč? Hm... Je uklidňující. Mně pomalé tempo vyhovuje. Taky se mi líbí sloh spisovatelky, který pomalejší a jistě i přemýšlivější tempo podporuje. Nejsou to krátké věty, které nás mají dovést jen k tomu, jak se dva potkali, zamilovali a utvořili pár. Jsou to leckdy věty, které se ptají, kdo jsem já, jak se proměňuju, co mě ovlivňuje, co s tím já sám můžu dělat.
A taky se mi líbí koncept soužití skupinky různorodých mladých lidí, jejich kompaktnost a spolupráce. Líbilo by se mi v takovém prostoru nějaký čas žít.
Výhrady mám k rekonstrukci domu. Skutečnost, že obyvatelé malují zdi, aniž by pořešili mnohem podstatnější věci, jako jsou nové elektrické rozvody nebo funkční topný systém (na což by měli myslet v první řadě donátoři tohoto projektu), představuje slabinu, kterou by nutně nemusela mít ani knížka zaměřená primárně na vztahy. Ale dokážu se s tím srovnat. :-)
Škoda že má tenhle román zatím celkem málo hodnocení. Za mě patří ve svém žánru rozhodně k těm lepším.
Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro
Mary Westmacott (p)
Dobré, opravdu dobré. Bezpochyby vedené vlastní zkušeností a díky tomu s uvěřitelným a očekávatelným koncem.
Ač se to tak z jednostranného pohledu může jevit, ve skutečnosti zde nejsou žádné černé a bílé postavy, žádní pachatelé a oběti. I ostatní postavy mají své vnitřní světy, své viny a selhání, jen o nich nevíme. Z konfrontace s pouští by nikdo nevyšel jako světec. Ani nikdo z nás, čtenářů. :-)
Mě tedy kniha přivedla k zamyšlení nad tím, v čem já obelhávám sama sebe... Třeba abych nemusela udělat věc, která je potenciálně konplikovaná a nepříjemná (leč prospěla by mému vývoji), sama sebe přesvědčím, že tak, jak to je teď, je to nejlepší. Kdo z vás to zná?
Kaleidoskop šátků
kolektiv autorů
Tak předně - je to kniha, u které srdce každé háčkařky zaplesá (vyjma těch, které odmítají háčkovat šátky). V dobře zvoleném formátu A4 je dost místa pro krásné, velké fotografie jednotlivých modelů, ke každému návodu hned několik. Modelkami jsou výhradně ženy a většina šátků se i pro ženy hodí. Některé si však dovedu představit i na mužích.
Návody sestávají jak z grafického schématu, tak ze slovního popisu. Co vyzdvihuji, je přehled háčkovacích i pletacích symbolů a názvů na záložkách knihy jak v češtině, tak v angličtině. (Neb Youtube je plné návodů v angličtině, o Ravelry ani nemluvě.)
Další prima věc je třeba doporučení, jak vypínat šátek, nebo fotografie způsobů, jak lze šátek nosit.
A teď k nedostatkům. Pletařek by se jistě mohlo dotknout, že v knize je 17 návodů na háčkované šátky, zatímco na pletené pouze šest.
A jakožto háčkařka bych řekla, že v knize není ani jeden návod, který by byl opravdová výzva pro zkušené háčkařky. (Pletené šátky by pro mě výzvou byly, protože pletu málo.) Pro středně pokročilé se tu najde návodů dost a i mírně pokročilé začátečnice tu něco pro sebe najdou.
Nikoli výtkou, avšak upozorněním pro čtenářky a čtenáře je, že v knize nejsou popsány postupy vyhotovení jednotlivých sloupků, oček atd. Od toho je však dost jiných knih i internet.
Co je však podstatné - bez ohledu na náročnost provedení vypadají všechny šátky skvěle. Mně teď vizuálně nejvíc láká šátek Venuše, tak uvidíme, co řeknu srozumitelnosti návodu, až se do něj pustím.
Podpis všech věcí
Elizabeth Gilbert
Klasický, chronologicky psaný román, popisující příběh života jedné ženy od narození téměř do smrti. A v souvislosti s ním i vývoj lidského poznání a technologií v 19. století.
Jsem ráda, že jsem si zase jednou mohla přečíst obyčejný příběh napsaný hezkým jazykem a nevystavený žádným literárním experimentům, navíc zavádějící nás do zajímavých prostředí i témat. Docela by se mi taky líbilo dát se na vědeckou dráhu a bádat o věcech, které zatím neznáme.
Jediná výtka autorce se týká jejích opakovaných chyb v časových údajích (typu něco se stane v lednu a o pár stránek později se dozvíme, že to bylo v říjnu atd.) Pravděpodobně proto autorka umístila Almino narození hned do ledna 1800, aby nedělala chyby aspoň v jejím věku.
Hrůzná vláda žen
Laurie R. King
(SPOILER) Rozpor v tom, jestli tento román je, nebo není detektivka, je podle mě na místě. Podstatně víc prostoru než detektivnímu pátrání je zde věnováno feminismu a ženské emancipaci a i ten případ řeší Mary spíš náhodně, nikoli cíleně.
Mrzelo mě, že v tomto dílu měl Sherlock celkem málo prostoru a vlastně ani své detektivní schopnosti skoro nepoužil.
Co mi ovšem ukázalo, že zas tak tolerantní k jakémukoli zpracování Holmese nejsem, je autorčin přístup k milostné lince. V původní Doyleově verzi je Sherlock Holmes téměř misogyn, nebo přinejmenším o vztahy se ženami nestojí. To, že spisovatelka našeho hrdinu obdařila po padesátce láskou k ženě téměř o čtyřicet let mladší, pro mě přijatelné je. Ale to, že z něj kvůli svým romantickým představám udělala zkušeného milovníka, to teda přehnala. A co má znamenat ten mimochodem zmíněný Holmesův syn? To ho měl jako kdy? A s kým?
Naštěstí však jako vždy nechybí humor, nápaditá konverzace - obzvlášť mezi hlavními hrdiny a celkově příjemný pocit z této intelektuálně nenáročné, ale zábavné četby.
Babylonští psi
Carolyne Parkhurst
Nevím, zda nízké hodnocení některých mých předčtenářů nezpůsobil předpoklad, že tento román je detektivka (jak se mylně uvádí i ve štítku na DK). Všechny budoucí čtenáře proto upozorňuji, že to detektivka není!
Je to vyprávění složené ze dvou rovin. V jedné se Paul snaží vyrovnat s nečekanou smrtí své ženy tím, že zkouší naučit mluvit jejich fenku rhodéského ridgebacka, aby se od ní dozvěděl, co přesně se stalo.
Ve druhé postupně vzpomíná na příběh svého seznámení a manželství s Lexy, skrze které poznáváme, jaká byla jeho žena osobnost. A nakonec i pochopíme, co a proč se stalo.
Autorka umí hezky psát. Vyprávění je příjemné a plné fantazie, protože Lexy byla velice kreativní, umělecky založená žena a život s ní pro Paula rozhodně nebyla nuda. Jediná část knihy, ve které se čtení stává dost nepříjemným, je ta, ve které se Paul kvůli své neodbytné touze naučit psa mluvit ocitne ve společnosti, ze které se bude dělat zle každému, kdo má rád zvířata. Ale i tahle část a její důsledky mají ve vyprávění logický smysl.
Ničím z toho se však nenechte odradit. I na druhý den po dočtení je můj pocit z této knihy prostě příjemný.
Holmesova učednice
Laurie R. King
Už od puberty je Sherlock Holmes mým nejoblíbenějším detektivem, a ačkoli A. C. Doyle je jen jeden, snažím se být otevřená i jiným pojetím Holmese, která čerpají spíš z fluida detektivovy originální osobnosti, než že by přesně kopírovaly každou jednotlivost Doylem vytvořeného předobrazu. Tak se mi moc líbí seriál Sherlock s Benediktem Cumberbatchem. A tak oceňuji i tuto knihu od Laurie Kingové, v níž do Sherlockova života proti veškerému očekávání vtrhne žena (tedy dívka, alespoň na začátku).
Je to oddechovka. Ale tak dobře napsaná, že na více než 400 stránkách nic nedrhne. (Snad kromě toho, že Mary je až neuvěřitelně fyzicky zdatná. Viz např. záchrana Jessiky.)
Kromě toho, že Alžběta Lexová knihu výborně přeložila (obzvlášť úžasné konverzační obraty, které za chvíli doložím ukázkou), má nejspíš podrobně nastudované celé sherlockovské dílo, jak vyplývá z poznámek pod čarou. Tak jsem se mj. dozvěděla, že Doyle nikdy ve svém díle nepoužil obrat "jak prosté, milý Watsone". :-)
A teď ta zmiňovaná ukázka popisující situaci, v níž Mary rychle řídí auto a Sherlock je spolujezdec.
"V jednu chvíli - to jsme se jen tak tak vmáčkli mezi káru na seno a kamennou zeď, na níž jsme zanechali dost laku - Holmes opravdu neobvykle utichl. Po několika minutách jsem se ho otázala, je-li něco v nepořádku.
"Russellová, pokud se rozhodnete účastnit závodů Grand Prix, vezměte si, prosím, za navigátora Watsona. Je to spíše jeho parketa."
"Copak, Holmesi, nezdá se vám snad něco na mém stylu řízení?"
"Nikoli, Russellová, dobrovolně se přiznávám, že o vašich řidičských schopnostech ani v nejmenším nepochybuji. Mé pochyby se týkají výhradně cíle naší cesty. Například toho, jestli jej vůbec dosáhneme."
"A toho, co tam nalezneme?"
"To také, v tuto chvíli to však pro mě nepředstavuje ten nejpalčivější problém. Russellová, všimla jste si toho stromu?"
"Jistě, byl to krásný starý dub, že ano?"
"Doufám, že stále je," zamumlal.
Přitažlivost pádu
Noel O'Regan
Po mnoha měsících, kdy jsem většinu knížek odložila nedočtenou, protože mě v průběhu přestaly zajímat, je tohle román, který jsem se zaujetím a v poměrně krátké době přečetla až do konce. A tímto faktem ho chci doporučit asi víc než vyjadřováním se k jeho obsahu a myšlenkám.
Ostatně jediné, co bych k jeho obsahu po přečtení mohla napsat, je hmm.... hmm... ty jo.
Bouře ozvěn
Christelle Dabos
Půjčila jsem si z knihovny Snoubence zimy, po pár stránkách pochopila, že to není zrovna literatura s velkým L, a chtěla ji zase do knihovny vrátit. Ale nějak se stalo, že jsem ještě předtím přečetla dalších pár stránek... a teď jsem na konci čtvrtého dílu (padly na to i dvě víkendové noci) a velikost L je mi úplně fuk.
Proč? Původně asi proto, že Ofélie je ohromně sympatická postava. A tím, jak je Thorn zase ohromně nesympatická postava (aspoň první tři díly), dostává příběh tu správnou dynamiku.
Proč podruhé? Kvůli všudypřítomné fantazii, která jako by byla mou fantazií, kvůli ženskému pojetí vyprávění, které oslovuje moje ženské vnímání, kvůli tomu, že se příběh prolínal s mým životem. Taky proto, že jsem se při čtení cítila, jako by mi zase bylo patnáct let, což je věková kategorie, pro kterou je myslím série původně určená.
Takže tak jako často musím i po čase stráveném ve fantazii Christelle Dabos konstatovat, že u knih nejde primárně o jejich literární vytříbenost, ale o to, co kterému čtenáři v daném období života a rozpoložení přinesou. A to je kvalita objektivně nehodnotitelná.
Měla by sis s někým promluvit
Lori Gottlieb
Po pravdě řečeno jsem si při četbě této knihy říkala, jestli by nestálo za to začít chodit na psychoterapii. :-) Lori to podává velmi inspirativně jako cestu za objevením pravdivějšího a vyrovnanějšího já.
Obávám se však, že by mě nejspíš čekalo zklamání, protože jakožto klientka bych se nedozvěděla právě ty zajímavé "zákulisní" a nevyslovené věci, o kterých Lori ve své knize píše. Jak vnímá terapeut to, co klient říká a dělá, a co z toho vyvozuje. Jak usadit to, co klienta zahlcuje a vidí z toho jen zlomek, do celkového kontextu lidské psychiky a přirozených (i když třeba nežádoucích) reakcí na různé podněty. Jinými slovy: souvislosti.
Myslím, že každý čtenář si v knize najde spoustu myšlenek, které ho osloví. Pro mě to byly třeba tyto:
"... lidi nesnášejí, když jim někdo říká, co mají dělat. Ano, možná žádají, aby jim to někdo řekl - opakovaně, vytrvale - ale když jim vyhovíte, jejich prvotní úlevu vystřídá zlost. Stává se to, i když věci jdou hladce, protože lidi nakonec chtějí svoje životy řídit sami, což je důvod, proč děti celé dětství žadoní, aby se mohly rozhodovat samy. (Pak dospějí a prosí mě, abych z nich tu svobodu sejmula.)"
"Přemýšlela jsem o tom, jak často svým partnerům i v obyčejných situacích něco závidíme. A jaké tabu tohle téma představuje. Měli bychom si přece navzájem přát jen dobré. Není láska právě o tomhle?
Setkala jsem se s jednou dvojicí, kdy manželka získala vysněnou práci ten samý den, co jejího muže propustili. U stolu z toho bylo každý večer podivné ticho. Jak moc může mluvit o tom, jaký měla den, aby tím svého manžela neúmyslně nezranila? Jak si měl on poradit se svými pocity, aby jí to nezkazil? Co od sebe mohou lidé realisticky očekávat, když má jeden z nich to, po čem ten druhý beznadějně touží?"
Sultánův kuchař
Saygin Ersin
Tuhle knížku by bylo nejlepší číst v restauraci při čekání na jídlo, protože ve čtenáři vyvolá mnohem větší touhu po chutné krmi než doporučovaná červená barva stěn. A úplně nejlepší by bylo číst ji v restauraci, kde vaří její hlavní hrdina. Ačkoli, jak víme, nemusely by to být pokrmy úplně nejbezpečnější, takže kromě chuti dobře uvařené rýže se mi v hlavě při četbě této knihy povalovala i otázka zneužití moci... Ale heslem autora bezesporu je, že účel světí prostředky.
Vzdělávání hlavního hrdiny v kuchařském umění pro mě bylo natolik zajímavé, že bych ho ráda absolvovala celé, včetně komunikace s vodou, se zvířaty nebo s ohněm, avšak chápu, že pak by knížka nabyla na rozsahu a kvůli menšímu spádu děje by jí ubylo čtenářů.
Kterých by tedy možná bylo víc než deset (ve chvíli, kdy tento komentář píšu), kdyby nakladatelství zvolilo výraznější obálku, která nevzbuzuje dojem (aspoň ve mně), že uvnitř knihy je nějaký odborný text.
Nikdy nevystoupat na vrchol
Paolo Cognetti
Na jaře jsem byla v kině na filmu Osm hor a líbil se mi. Rozhodla jsem se tedy od Cognettiho i něco přečíst. Z nějakého důvodu jsem nabyla dojmu, že tato knížka je o prožívání odchodu mládí a příchodu středního věku. Proto jsem se pro ni rozhodla. Ale ačkoli autor několikrát zmíní, že mu brzy bude čtyřicet, o tom ta knížka není.
O čem tedy je? O putování, lásce k horám, reflexích a sebereflexích... Pro mě je to především knížka velmi klidná, až meditativní, a to se mi na ní líbilo. Jít, rozjímat. A ačkoli rozumím tomu, proč měla pro autora význam návštěva Nepálu a jeho starých kultur, já dnes knížku dočetla ve starých lomech, kde českou trávu prosvěcovalo mezinárodní slunce, a sílu krajiny i klidu jsem cítila zrovna tak.
Neviditelná chvíle rozhodnutí
Iain Pears
Mnozí z těch, kteří se pustí do psaní historického románu, nereflektují skutečnost, že uvažování a postoje lidí se s plynoucími dějinami proměňují, a tak se historickými kulisami prohánějí desítky pozoruhodně emancipovaných hrdinek a dalších postav s myšlením člověka 21. století. Vadí vám to? Tak vězte, že Pearsův román si můžete přečíst bez obav.
Uvažování všech čtyř vypravěčů je totiž tak dobové, že i ten jediný, který se jakž takž jeví sympatický, má co dělat, aby si pro své postoje sympatii čtenáře zachoval. Hlavně tedy čtenářky, neboť tehdejší pohled na ženy a taky lidi z nižších sociálních vrstev jakožto na tvory méněcenné a gentlemanovi vždy podřízené (takže jim může klidně třeba jen tak ubalit facku) by dnes byl nejen odsouzeníhodný, ale mnohdy i žalovatelný. Nechybí ovšem ani postoje náboženské, politické nebo národnostní. K čemuž následující ukázka:
... Lower byl spokojen, že při rozhodování mezi ním a Colou bude mít on vždy přednost, protože kdo by sázel na slovo italského diletanta proti slovu anglického gentlemana? Ne že by nebyly známy případy, kdy ten posledně jmenovaný zalhal anebo pravdu špatně pochopil, ale taková možnost je zajisté mnohem méně pravděpodobná. To je všeobecně známo a uznáváno. Nezeptal jsem se, zdali to stejně tak uznávají i v Itálii.
Jak je z ukázky patrné, rétorika je vedle historické uvěřitelnosti další silnou stránkou tohoto díla. Což doložím ještě jednou ukázkou:
"Při našem posledním setkání jste mi leccos doporučil. Na Jeho Veličenstvo zapůsobilo, že povstání bylo tak rychle rozbito, a já jsem ocenil, že jsem si mohl svůj postup s vámi prohovořit."
Jeho slova zhruba znamenala, že si přisvojil všechny zásluhy, a já mám mít na paměti, že královy přízně se mohu dočkat výhradně jeho prostřednictvím. Bylo to od něho milé, že se vyjádřil tak srozumitelně.
O tomto kvalitním, čtivém a dobře vystavěném románu by se toho dalo říct hodně, ale naštěstí už to udělali komentující přede mnou a já tak mohu svůj nepříliš stručný příspěvek zakončit tečkou.
Iluminace
Mary Sharratt
Jakožto čtenáři 21. století si můžeme gratulovat, že nám byl předložen Hildegardin životopis z pera současné autorky a ne vita sepsaná Guibertem z Gembloux. Za stoprocentně důvěryhodnou bych z různých důvodů nepovažovala ani jednu verzi, ale ta současná nám alespoň poskytuje lidštější pohled ve formě psychologie postav a to my, čtenářky, máme rády.
Jako trn z kytice na mě z tohoto příběhu ale trčí postava v podstatě vteřinová, věštkyně Trutwib. Přijde, napáchá zlo (a musela by být hodně hloupá, aby nevěděla, že to zlo je), zmizí a už se v příběhu nikdy neukáže. A zatímco jiné postavy jsou pro své činy kritizovány a stavěny do temného světla, o Trutwib autorka nikdy neřekne, že je to zlá čarodějnice.
A ještě jedna věc mě zarazila. Zatímco Jutta si během svého pobytu v cele zkazí oči, na Hildegardině zraku se třicet let života v šeru nijak nepodepíše. No nevím, nevím...
Jonathan Strange & pan Norrell
Susanna Clarke
Susanna Clarková napsala v 21. století klasický anglický román z 18./19. století. Nejen časovým zasazením děje (1806-1817), ale stylem, který odpovídá tehdejšímu způsobu psaní. Proto, milí čtenáři, počítejte s tím, že
- kniha je opravdu tlustá
- děj plyne pomalu, nešetří popisy ani vedlejšími příběhy
- nadto obsahuje nevídané množství poznámek pod čarou (což je v současné beletrii záležitost prakticky nemyslitelná)
- nechybí ilustrace ani názvy kapitol
- jazyk, kterým je kniha napsána, bych pojmenovala nejpravděpodobněji jako gentlemanský (výkon překladatele už bezesporu ocenila řada čtenářů přede mnou)
- nechybí ani suchý anglický humor uložený v množství drobných výroků či vět.
Třeba:
"... všichni šviháci a dandyové milují lorňony. Většinou jimi nevěřícně zírají na nešťastníky, kteří nejsou tak elegantní jako oni."
"Tetu Greysteelovou vyloženě šokovalo, jak doktor Greysteel špehuje škvírou ve dveřích, a dloubla ho deštníkem, aby mu v tom zabránila. Jenže doktor Greysteel přijel do Itálie, aby toho zhlédl co nejvíce, a neviděl jediného důvodu, aby dělal výjimku právě v židovských bytech."
Být lepším znalcem starých anglických románů, popsala bych zmíněnou podobnost nepochybně mnohem lépe. Mně však hned, když jsem se do Norrella a Strange pustila, vytanul na mysli Fieldingův Tom Jones, kterého jsem četla před tolika lety, že už si prakticky nepamatuju obsah (kromě toho, že jsem vždy přeskakovala první části kapitol, ve kterých autor rozpřádal své úvahy), ale ta atmosféra tady je.
Deník kastelána
Jan Bittner (p)
Chystali jsme se navštívit zámek v Miloticích, a protože jsem nechtěla přijet nepoučena, půjčila jsem si od mamy, která je nadšenou čtenářkou knih Evžena Bočka, Deník kastelána, neboť jsem se nevím proč domnívala, že jde o autobiografický příběh.
Není, ale nijak mi to nevadilo. Nevadilo mi ani, že kastelán Vik používá množství vulgarismů, protože se to k němu hodilo. Nevadilo mi, že jsem se nedozvěděla, co stojí za záhadnými jevy na zámku, protože ani kastelán se to pořádně nedozvěděl. Nevadilo mi dokonce ani to, že mi mama při předávání audioknihy vyzradila většinu zápletek, protože i s vědomím, co se stane, byl pro mě excelentní přednes Jaroslava Plesla zajímavý a vyprávění tak napínavé, že jsem se nemohla odtrhnout.
Aristokratku jsem nečetla, takže jsem zůstala veškerého srovnávání ušetřena, ale po Deníku kastelána po ní ráda sáhnu, protože cítím, že mě vzhledem k autorově stylu psaní bude bavit.
A na závěr - bych ráda doporučila i návštěvu Milotic. Čekala jsem průměrný zámek, kam si návštěvník zajde na prohlídku a zase pokračuje dál. Milotice ale člověka vtáhnou vším, co nabízejí, na pěkných pár hodin - a průměrné tedy opravdu nejsou.
Vystěhovalci I.
Vilhelm Moberg
Vilhelm Moberg je se svým románem Vystěhovalci právem klasikem švédské literatury. Mohutnosti celého románu, ze kterého jsem zatím přečetla pouze první, sedmisetstránkovou část (mám toto starší vydání, kde jsou dva díly v jedné knize), dosáhl autor detailním popisem v podstatě všeho. Nevěřila bych, že se dá popsat tolik stran o jednotvárné, byť dvouměsíční plavbě přes oceán. V kontrastu s tím jsou pak dopisy Karl Oskara do Švédska, ve kterých konstatuje, že se skoro nic neděje.
Líbí se mi, jak trefně vystihuje autor prostý vesnický původ svých hrdinů - mluvou, reakcemi, jednáním i myšlením. A popsal je tak dobře, že mě někteří z nich občas docela štvali - hlavně tedy Kristina. Mimo jiné - ačkoli mělo každé její dítě hned několik jmen - oslovovala své potomky zásadně "kluku", nebo "dítě". Nejspíš to odpovídá dobovému kontextu, ale mně to rve uši.
Tohle je pletení
Pavlína Martiňáková
Jak knížka o pletení, tak knížka o háčkování od paní Martiňákové jsou skvěle napsané. Srozumitelné popisy, kvalitní, přehledné a dostatečně velké fotografie. Co velmi oceňuji, je, že knížka je dosti osobní - autorka popisuje, jak co dělá ona, jaké má s čím zkušenosti - takže má čtenář pocit, jako by s ním osobně mluvila. Navíc se stala i modelkou pro své výtvory.
Začínající pletařce nebo pletaři bych nemohla doporučit lepší knížku než tuto. Dozví se v ní nejen to, jak se plete hladce a obrace, ale taky jak vytvořit několik základních vzorů, vyrobit bambuli, udělat knoflíkovou dírku i opravit chyby. A to všechno na konkrétních jednoduchých projektech.
Jak jsem se v knížce dočetla, autorka vede i kurzy pletení, bezesporu je tedy zručná pletařka. Proto bych velmi uvítala, kdyby ve stejném duchu, jako je tato knížka, vytvořila knihu, která vede čtenáře k dalším, větším projektům, jako jsou vesty, svetry, šaty atd. I když by byla tlustší a dražší, ráda bych si ji pořídila do své knihovny.
Když se Bůh smál
Marianne Fredriksson
Krásná kniha.
Celý příběh je důkazem autorčina zájmu o psychologii, a to nejen o běžný svár nejrůznějších emocí, jež člověk prožívá vůči i jediné bytosti nebo situaci a které Marianne popisuje velmi samozřejmým způsobem, ale i o vyrovnávání se s nestandardními životními zkušenostmi, jako je dar jasnozření nebo trauma z 2. světové války. A právě díky té chápavé, neodsuzující psychologii jsou mi knížky Marianne Fredrikssonové blízké.
V románu Když se Bůh smál jsem našla nečekaně hodně společných prvků s románem Šimon a duby, který autorka vydala o sedm let dřív. Takže si samozřejmě říkám, zda to nebyly věci důležité pro samotmou spisovatelku. Kromě toho, že se v obou příbězích vyskytují psychiatři, aby vysvětlovali věci (i když v našem prostředí by jejich roli sehrál spíš psycholog nebo psychoterapeut), a některé postavy mají schopnost mimosmyslového vnímání (což se v Šimonovi projevuje v menší míře, zatímco v tomto románu je to nosné téma), mě zaujalo třeba to, že:
dítě nevychovávají jeho rodiče, ale jiní příbuzní;
biologický otec je prakticky úplně mimo, případně i mrtvý, ale nikdo ho pořádně nezná;
náhradní otec je okouzlující, laskavý a dítětem milovaný muž, který pracuje s loděmi (buď je staví, nebo je námořní kapitán);
matka je silný pilíř domácnosti, je krásná, ale dítě k ní má poněkud komplikovaný vztah;
příběh se odehrává u moře.
Samozřejmě je možné, že jde jen o shodu okolností a v rámci celého díla Marianne Fredrikssonové by se tato témata rozmělnila. Jelikož ale z jejích 15 vydaných románů vyšlo v češtině bohužel jen šest, asi to nebudu mít šanci ověřit.
Chceme to, co máte vy
John Lanchester
Autor má výborný pozorovací talent pro věci vnější i vnitřní. Tak jako dokáže trefně popsat třeba to, co a koho člověk vidí, když projíždí autem londýnskými ulicemi, tak výstižně a nám známě zachycuje stereotypy v chování a myšlení lidí. Nastavení vztahů, reakce na smrt, vyrovnávání se se skutečnou nebo domnělou křivdou... A vtipnou pointu autor celému příběhu dává, když zasílá pohlednice s nápisem "chceme to, co máte vy" lidem, kterým zrovna není moc co závidět.
Líbila se mi směsice různých národností zasazená do rozličných životních příběhů, která se střetévá v prostoru Londýna, a dokonce mi ani nevadilo, že je to knížka s největším počtem vulgarismů, jakou jsem v poslední době četla. Překladatelka se vyřádila.
