strana1-100 komentáře u knih
Vidím mladou ženu, která by měla být doma ve Spojených státech, a přece není, která se vrací do vlasti svých předků, Ghany, jež jí ale také nemůže poskytnout pocit domova, a chápu, že její otázka "kdo jsem" je naléhavější než u těch, jejichž předci po několik staletí obdělávali stejná pole usazeni na stejném kousku země.
Mladá žena hledá v minulosti a odpovídá si: jsem dívka z chýše i překupník otroků, neúspěšný, avšak svobodný rolník i žena nadaná viděním, jež ničí její život. Jsem ta, která se bojí ohně, neboť oheň poznamenal ty, jejichž součástí jsem. Neméně jsem však tou, jež připlula za otřesných podmínek v podpalubí lodi do Ameriky, byla týrána, vězněna, připravena o svá práva, zdánlivě svých práv nabyla, a přesto se nikdy nestala rovnoprávným občanem. I mně koluje v žilách krev těch, již se děsí vody. Obrazy všech, kteří žili přede mnou a do nichž se otiskly události náležející období, ve kterém žili, jsou mou součástí. Škoda jen, že příběh, který vyprávím, nemá pokojné završení ani ve mně. Snad za sto let? Snad nikdy. Protože co by vlastně mělo být tím završením, když život je nepřetržitý proces proměny?
Kdyby někdo podobnou knihu napsal o minulosti mého rodu, jistě by to nebyla tak vzrušující četba, ale ráda bych ji znala. Přála bych si porozumět našim ohňům a vodám.
Při čtení Židovky z Toleda, a vlastně i komentářů k ní, mi přišly na mysl filmy dejme tomu ze 70. let. Při úvodních několikaminutových titulcích se tam často neděje nic jiného, než že auto projíždí městem nebo jezdec na koni krajinou... Dnešní filmy začínají přímým skokem do děje dokonce ještě předtím, než se objeví titulky. A s knihami je to podobné. Je třeba čtenáře zaujmout okamžitě, aby knížku hned na začátku neodložil.
No, Feuchtwanger si v 50. letech takové cíle nekladl. Tempo jeho vyprávění je pomalé. Důkladné. Takové, že když jsem jednoho dne byla podrážděná a nervózní, stačilo mi přečíst si stránku, nebo možná odstavec této knihy a byla jsem klidná. Jako kdybych prošla ulicí plnou tlachajících lidí, z níž jsem se najednou ocitla v téměř prázdné síni, kde na židli sedí muž a rozvážně hovoří.
Vážím si práce, kterou autor musel vynaložit na to, abych si mohla přečíst knihu v takovéto kvalitě.
Autorka miluje a po desítky let chová pitbuly. Její nejspíš jediná beletristická knížka je poctou tomuto pro ni mimořádnému plemeni, jež je zosobněno v pitbulovi Damienovi, a hloubce a síle vztahu, jenž může vzniknout mezi člověkem a psem.
Velice oceňuji zasvěcené popisy pitbulova chování i uvažování. Jak si hraje na honěnou s listem, jak se zastaví v běhu, aby se podrbal za uchem, jakým způsobem a proč se podrobuje autoritě, jak se chová ve stresu nebo radosti... to jsou věci důkladně odpozorované ze života.
Ačkoli mě scény v lese nebo i laboratoři nadchly víc než poslední přespříliš dramatická třetina knihy, je to pořád text, který stojí za vysoké hodnocení a uznání.
Praktický, přehledný průvodce psími plemeny s výbornými ilustracemi. Jednotlivá plemena jsou v knížce řazena abecedně (od afgánského chrta po zlatého retrívra), ne podle příslušnosti ke skupině FCI, takže se snadno vyhledávají. Každé plemeno je popsáno na základě svých typických vlastností a potřeb, jež vycházejí z původního účelu, k němuž bylo vyšlechtěno, takže si čtenář po přečtení stránky může říct: Zvládl bych toto? A autoři navíc pro jistotu rovnou po lopatě dodávají, pro jaké chovatele se plemeno hodí.
Ačkoli míněna pro děti, přijde mi příručka mnohem praktičtější a přehlednější než leckterá kniha pro dospělé.
Moc milá kniha. Autor v ní zdůrazňuje jako zásadní princip uvědomování si světa a žasnutí nad ním, což je právě skvělé pro knihu pro mládež. Protože tento princip je pak východiskem pro další, ještě hlubší poznání, které se stane výzvou v dospělém věku.
Mám radost, že knížku četlo tolik lidí a tolika se líbila. Třeba žolíků přece jen nebude tak málo, jak nastiňuje Jostein Gaarder. :-)
Kdyby ještě před vydáním postihl Mitchellovy Hodiny z kostí podobný osud jako operetu Proso Járy Cimrmana, mohli jsme mít namísto jediného románu nejméně deset, spíš víc, oceňovaných beletristických děl založených na přitažlivých a neotřelých zápletkách. A to Mitchellova pozoruhodná fantazie není jediná přednost této knihy. Slovní obraty a stylistika jsou tak propracované, že jsem některé pasáže četla několikrát jenom kvůli tomu. Takže si teď udělám radost tím, že sem jednu takovou okouzlující (a dlouhou) pasáž vyšlu:
"Impéria zanikají, stejně jako my všichni, ti tanečníci ve tmě protínané stroboskopy. Dívej se, jak světlo potřebuje stíny. Dívej se: vrásky se šíří po tvé broskvové pleti jako plíseň; tep-za-tepem-tep-za-tepem-tep-za-tepem, křečové žíly si razí červí cestičky v oholených lýtkách; trupy i ňadra tloustnou a prověšují se; podívej se, jak generál Philby dává francouzáka paní Bolithové; zatímco se loňská píseň řítí do písně příštího roku a toho následujícího, účesy tanečníků se pokrývají jinovatkou, řídnou a vypadávají v ozářených chuchvalcích; rakovina kropí tuhle vyuzenou plíci, tamtu stárnoucí slinivku, tohle bolavé varle; DNA se třepí jako vlna a my se kutálíme dolů jeden za druhým; pád na schodech, infarkt, mrtvice, už to není tanec, nýbrž záškuby. Tohle je klub Walpurgis. Ve středověku to věděli. Život je smrtelná choroba."
Vtahující, strhující, gradující, dlouhé právě tak akorát, napínavé a dokonce manipulující v závěru nadržovat spíš těm, proti kterým čtenář celou dobu byl (soucit se slabšími). Jediným slabým prvkem pro mě byla skutečnost, že vždycky v té nejpodstatnější chvíli, když šlo o čas, se hlavní postavy začaly dohadovat a ujasňovat si, co by se mělo a nemělo, ačkoli to mohly v klidu dělat dalších devět let. Chápu, že to autor udělal pro nás, abychom tedy postupně zjistili, co stojí na pozadí, ale nijak mě nepřekvapuje, že právě na zbytečné řeči hlavní postavy nakonec dojely.
Na těchto knížkách se mi líbí, že si člověk procvičí mozek (tedy, po několika hodinách s gamebookem už je tak unavený, že si jdu odpočinout manuální prací) a že začne jaksi jinak vnímat svůj život a rozhodnutí, která v něm dělá, i motivy, které k nim vedou. A ovšem taky svůj dům. O dopadu na emoce a postupném zvyšování ostražitosti a vyhýbání se "místům spojeným se zlem" ani nemluvě.
Hrála jsem to zatím jednou a vzhledem k časové náročnosti (hru bych nedoporučovala přerušovat) nevím, zda se do ní pustím ještě podruhé, abych zjistila, o co vlastně šlo. Snad nebude příliš velkým spojlerem, když zmíním, že po několika hodinách a s cílem na dosah (aspoň myslím) jsem zjistila, že hrdina může umřít i jinak, než že se vyčerpá jeho vitalita, a to velmi nefér způsobem. Pokud se do toho pustím ještě jednou, tak čistě z touhy po pomstě. :-)
Jako milovnice her každopádně oceňuju, že takové knihy existují, a klidně ať jich je víc.
Tahle působivá kniha mě přivedla k mnohému zamyšlení. Zpočátku jsem si říkala, že každá žena by chtěla muže jako Michael. Ale pak mi došlo, že to může být i jinak, že Michaela můžeme najít sami v sobě. Ne hned, možná ani úplně, ale krůček po krůčku, vždycky když se nám podaří vnímat jednání druhého bez clony vlastních zraňujících emocí, naší křehké, ublížené dušičky, a podle toho jednat. Kupodivu vůbec necítím, že by fakt, že jsou postavy románu smyšlené, znemožňoval ve skutečném životě dosáhnout toho, čeho dosáhly ony. Čímž, myslím, dosáhla svého cíle autorka. :-) Skutečně rafinované - vložit silný duchovní motiv do superčtivého milostného příběhu. Skvělá kniha.
Přiznávám, že tuhle knížku jsem si půjčila jen kvůli čtenářské výzvě (kniha vydaná v roce 2021), s tím, že pokud se z ní vyklube klasický angloamerický klišoidní průměr, který zaplavuje náš trh, tak ji zase vrátím. Nestalo se. S potěšením jsem ji přečetla za dva dny.
Abych uchránila očekávání a zklamání budoucí čtenáře, upozorňuji, že:
- nelze v knize hledat hlubší poselství a neotřelé myšlenky k rozjímání
- nejedná se o reálný popis historie
Zato však kniha obsahuje:
- dobře napsaný příběh prostý klišé a stereotypů
- strohý styl, který se dobře hodí k popisované realitě (která je právě velmi dobrá pro knihu, ale takhle vizuálně drsný film bych asi ani vidět nechtěla)
- pěknou práci s jazykem - mnoho postav nemá jméno, protože ho hlavní hrdinka nezná, ale dostanou pojmenování podle svých vnějších znaků (Zmalovaná nána, Černoprsťák, Venkovský balík...)
Snad tedy alespoň v některých případech toto upozornění omezí dvouhvězdičková povzdechnutí "nebylo tam nic než atraktivní námět" a rozhojní potěšená "panečku, to byl příběh".
Nemyslím, že by někdy nějaký autor dokázal, že bych se stala součástí příběhu, ale Isabel Allende to jde samo od sebe. Kromě intenzivního vnímání krajiny, vůní, větru a zvuků, které Isabel popisuje a já je cítím, jako bych tam byla (konečně chápu, o čem ostatní mluví, když mluví o tomhle), mám pocit, jako bych ležela ve velké vyřezávané posteli ve starém domě někde v Chile, u mé postele seděla babička Isabel a každý večer mi vyprávěla příběhy. A protože jsem její vnučka, zdědila jsem dar vyprávění, který se v rodině dědí z ženy na ženu, a i já budu pro své děti a vnoučata spřádat rozsáhlé příběhy o našem rozvětveném rodu a rodech jiných lidí, jimž budou naslouchat se zatajeným dechem. ... Hm, tak to je asi ten magický realismus.
První věc, která mi při čtení přišla na mysl, byla: Když někdo rozpozná a realizuje svůj talent, vypadá to takto. A myslím tím Isabel Allende.
Druhá a další věc: Radost z toho, jak čtivě a přitažlivě nám autorka rozšiřuje obzory o životních poměrech, kultuře a smýšlení ve vzdálených zemích. Plus mnohá emocionální hnutí mojí mysli při tématech jako vražedný rasismus v Kalifornii, sing song dívky, a zejména pak prodej dětí do otroctví jejich vlastními rodiči.
Poslední věc: A co bylo dál s hlavními hrdiny? Chci to vědět!
A tak už mi na stole leží Sépiový portrét.
Jestliže někteří čtenáři zmiňují, že jim místy vstoupily slzy do očí, já musím přiznat, že jsem brečela hodně. Hodně. Ještě jsem nenarazila na knihu, která by mě dokázala vnitřně proměnit, a i síla téhle knížky určitě po pár dnech vyprchá. Ale bylo by mi líp, kdyby se tak nestalo.
Je zvláštní, že tuhle nádhernou knihu četlo (nebo hodnotilo) tak málo lidí. Pro mě byla potěšením každá stránka, i když Emmin příběh mi přišel trochu navíc a klidně bych vydržela jen cestovat s Tecumsehem ve vlaku, třeba i o 200 stránek dýl. Jeho úžasné postřehy, nápady i humor předurčují knihu k tomu, aby ji čtenář kdykoli otevřel na jakékoli stránce, kousek si přečetl a hned mu to zvedlo náladu.
A rozhodně musím podtrhnout skvělý překlad! Už jenom vypořádat se s často zmiňovaným druhým jménem hlavního hrdiny. V originále je to Sparrow = vrabec, ale protože překladatelka musela zachovat iniciály T. S. Spiveta, použila v češtině strnádku vrabcovitou (skutečně existuje).
A na závěr ještě krátká, charakteristická ukázka. T. S. právě prošel vstupní kontrolou při návštěvě Kapitolu. "... mezitím jsem se díval do krabice na předměty, které návštěvníkům zabavili. Předměty nevypadaly nijak nebezpečně: krémy na ruce, plechovky s limonádou, arašídové máslo a sendvič s želé. Ale asi bylo na teroristech, aby přicházeli s mazanými nápady, jak vyrobit bombu z krému na ruce."
Než jsem se pustila do Zakleté, odložila jsem po pár kapitolách několik knih, které jsou na DK docela dobře hodnoceny, a začínala nabývat dojmu, že mě možná přestává bavit číst. Ale ne. Tuhle knížku jsem měla přečtenou za čtyři dny, pohlcená jejím světem a potěšená tím, jak autor pracuje s jazykem i vyprávěním. Žádná klišé nebo schematické postupy, žádné vycpávky, žádná slova navíc. Každá věta má obsah i smysl. Sem tam odstavec či pár vět vyslovujících zajímavou lidskou zkušenost. Třeba o tom, že podstatou manželství je být banální, aby dětem poskytovalo pocit bezpečí a jistoty. Nebo citlivé a autentické vyjádření osamělosti pramenící z neporozumění mezi lidmi. Jistě, mohla bych polemizovat s tím, jakou slovní zásobu používali dle autora lidé v 9. století, natožpak s původem chaloupky na kuřích nožkách (jaký to brutální zásah do folkloru!). Ale pro krásné vyznění knihy je to úplně nepodstatné.
Původně jsem knížku nechtěla hodnotit. Říkala jsem si - je sice pěkně a čtivě napsaná, ale vnímám v ní užívání schémat typických pro dnešní angloamerické romány. Hrdinka emancipovaná v rámci možností, prolínání dvou časových rovin (resp. tří... až čtyř), přičemž současníci pátrají po osudech dávných postav, nesympatie měnící se v sympatie, překonávání překážek v cestě za šťastným koncem. Ale kupodivu ve mně tahle knížka a její příběh zanechávají otisk i týdny po jejím přečtení... Proč? Je prostě pěkně napsaná.
Krásná, poetická kniha, již mi bylo potěšením číst. Půvabný jazyk, v jehož podání nepůsobí ani zabití násilně, jen podtrhuje cestu magickým světem, kde se stírá rozdíl mezi živými a mrtvými, padlými stromy a utopenými obry, sny a vzpomínkami. Možná nám autor dává zvolit ze dvou možností - je lepší zapomenout, nebo si pamatovat? Mně ale konec přesto připadá jednoznačný: Jakou hodnotu má pro člověka paměť, když s ní neumí zacházet? Zůstane pak lapen v síti starých křivd, namísto aby teď a tady tvořil nový, fungující svět.
Zatraceně dobrý překlad. Tak dobrý, že - ačkoli je jasné, že břitkost a vtip českého textu nebyly překladatelem vykřesány ze suchopárného originálu, a tedy i autor má na kvalitě textu svůj podíl - mám chuť přečíst si cokoli dalšího v překladu Michaela Žantovského.
Chtěla jsem přidat pár ukázek pro podporu svého tvrzení, ale koneckonců - přečtěte si to sami.
Podle tohoto v době svého vydání oceňovaného románu byl natočen i film v hlavní roli s Gérardem Depardieu. Ráda bych se na něj podívala, abych k pro mě novým informacím o působení francouzských vojáků v severoafrických koloniích na začátku 20. století přidala i mně neznámou vizuální stránku - podobu pouště, vojenských uniforem i civilního oblečení, zvláště pak Tuaregů a dalších domorodců atd. Otázkou ovšem je, jestli chci vidět i to zabíjení, amputace a podobné záležitosti, které na papíře nikdy nevyzní tak brutálně. Naštěstí pro mě netvoří zásadní část knihy, která je jinak velmi příjemná.
(SPOILER) Překrásné! Pojetím, jazykem i hlavní hrdinkou, jež vyrostla mimo běžnou společnost, nebyla jí formována, a proto mohla jasně poukazovat na rozpory a nedostatky v jednání a smýšlení lidí. Proto mohla jednat podle svého vlastního rozumu.
"...vždyť jste to spáchala vraždu, ženo nešťastná, zbloudilá..."
"A kdybychme byli toho hejtmana lesňáckého tehdáž lapili, pánům odevzdali a ti by ho dali katem svým odpravit, jakž bys pak jeho smrt, jeho bídnou, strastiplnou smrt nazval? Také vraždou? Tuším asi, že jen trestem spravedlivým..."
"Toť něco jiného."
" To že prý něco jiného? A proč? Poněvadž mají páni moc svou nad lidskými životy stvrzenu černé na bílém a červenými pěknými pečetěmi opatřenou?"
Mnoho nečekaných, podnětných myšlenek. O tom, co přijímáme, aniž bychom o tom přemýšleli.
A krásná, silná ústřední dvojice Frantiny a Apolína, který jediný se jí rovná ve svém pojetí světa. Skutečná radost z příběhu.