strana1-100 komentáře u knih

Poté, co jsem za autorova přispění proplula rozličnými epochami od vzniku souostroví Havaj v pradávných dobách až po Michenerovu současnost v 50. letech 20. století a strávila v jeho společnosti tolik času, že mi vynesl pokutu v knihovně, si troufám doporučit jakékoli dílo tohoto spisovatele, aniž bych ho musela číst, protože James Albert Michener nic nekvalitního prostě napsat nemohl.
Autor dokáže vykreslit charakterovou typologii Havajců, Američanů, Číňanů i Japonců tak, že se od sebe odlišují přímo plasticky, proti čemuž staví šílenou zálibu potomků misionářů používat jen velmi malý počet jmen (Hewlett, Hale, Hoxworth, Whipple, Janders - přičemž příjmení se často stává křestním jménem), takže se stávají skupinou snadno zaměnitelných anonymů, mezi nimiž jen sem tam někdo zazáří. Umí se stavět na stranu každé národnosti tak, že čtenář chápe její postoje a motivy a vlastně jí fandí, a zároveň zůstat nestranným spisovatelem.
Hlavně ve druhém dílu je rozdíl mezi národnostmi a vypořádávání se se vzájemným soužitím, míšení ras i jeho radikální odmítání, velkým tématem, a tak na závěr přidám i charakteristickou ukázku z knihy.

Jednou z význačných charakteristik Havajských ostrovů bylo tvrzení všech lidí, že pocházejí z významných předků. V roce 1949 neexistovali Havajci, kteří by nebyli potomky králů. Haleovi si zbudovali mýtus, podle něhož hádavý starý Abner z ubohé farmy v Marlboro, kdyby se pravda prokázala, byl potomkem rytířů, sahajících daleko do anglické historie. Keeovi se nikdy nezmínili o skutečnosti, že jejich předek byl obratný malý hazardní hráč, který si koupil konkubínu v nevěstinci v Makau. Při pečlivém sledování byste se dozvěděli, že byl něco jako konfuciánský učenec. A dokonce i paní Sakagawová dětem s oblibou vyprávěla: "Pamatujte si, že z matčiny strany pocházíte ze samurajského rodu." Ze všech těchto jemných báchorek bylo pravdivé jedině tvrzení paní Sakagawové. V roce 1703 měl velký pán z Hirošimy za jednoho ze svých lokajů podsadité, hloupé nemehlo, jehož hlavním úkolem bylo postávat s peřím zdobenou holí a odhánět případné vetřelce, když se jeho pán odebral na toaletu. Technicky vzato patřila tato mužská pokojská mezi samuraje.

2 15.08.2022

Tuhle knížku o třech ženách, jejichž životní propojení symbolicky vyjadřují i jejich jména, bych možná za jiných okolností vnímala jen jako příběh. Kdyby se v mých rukách neocitla zákonitě v době, kdy i já pátrám po tom, kdo vlastně byli mí předci, jaké příběhy a tajemství nesli a co to vypovídá o mně. A to s vědomím, že stejně jako postavy této knížky nedokážu skutečně poznat ani své rodiče, ačkoli je znám celý život.
Přidávám úryvek z Johannina příběhu:
"Četla jsem mnohé memoáry a vždy mi připadaly nepravděpodobné. Velmi brzy jsem při čtení nabyla dojmu, že vím, jak pisatel volil mezi všemi vzpomínkami. Jaké světlo přidal a proč zrovna tam. Když tohle člověk zjistí, může si domyslet, co asi nechal zmizet v temnotě.
Jak jsem si počínala já? Nemyslím, že bych vybírala, ne vědomě. To moje paměť zasáhla tu i onde, jako by rozhodovala sama.
Myslím, že jsem si uchovala ještě mnohá tajemství. Ale pořádně už nevím, která to jsou. Týkají se asi toho, co bylo tak těžké, že se na to ani neodvažuji pamatovat."
Líbí se mi symbolický poklad ze starých šperků, který se v rodině předává z matky na dceru a který v sobě v materiální podobě nese rodovou minulost.
Velmi dobrá kniha.

1 23.07.2022

Po prostudování seznamu zajímavých japonských knih v závěru šibujského románu Anny Cimy jsem Sestry Makiokovy zařadila do svého seznamu "až někdy", ale knihobudka v jednom krkonošském městečku řekla "už teď", a tak jsem poslední měsíc strávila virtuálně v 90 let staré japonské kultuře, která ve mně vyvolávala velmi delikátní pocit.
Kimono, sakury, divadlo kabuki, japonská lyrika, kaligrafie, tradiční tanec, hra na koto a šamisen, výroba loutek, poetické názvy míst i dnů, zdvořilé vystupování... Bylo to jako ocitnout se ve světě, kde se nevyskytuje přízemní každodennost, a i v případě, že někdo onemocní, pořád zůstáváme v delikátní rovině.
A do toho napětí - vdá se Jukiko nakonec? A co Taeko, vydrží tak dlouho čekat jen proto, že je mladší a neměla by se proto vdávat dřív než starší sestra?
A nakonec záblesky brutálnější reality - možná všechno není tak delikátní a idylické, jak se zdá.

4 13.07.2022

Zdá se mi, že čím jsem starší, tím je mi bližší vyprávění lidí a o lidech, kteří už za sebou mají taky pár desítek let života, prožitky a zkušenosti nejrůznějšího druhu, ztráty i radost, proměny světa, ve kterém žijí. V Clancierově románu sledujeme, jak zážitky navléká na šňůru života Kateřina, na počátku malá holčička, na konci prababička. A je to zajímavé, poutavé čtení o tom, jak žili chudí lidé na konci 19. a začátku 20. století.
Co mě zarazilo, že Kateřina, narozená v 70. letech 19. století, vůbec nechodila do školy, takže zůstala téměř celoživotně negramotná. Ve Francii neexistovala povinná školní docházka?
Co mě naopak vůbec nepřekvapilo, jsou věčně stávkující Francouzi. To už je v podstatě národní tradice.

1 23.06.2022

Zdá se, že většina lidí, s nimiž jsem si kdy povídala o knížkách, má nejen dávno načteného Remarqua, ale je z něho i nadšená (čemuž ostatně odpovídá počet a výše hodnocení u jeho děl). Nakonec jsem tedy - procházejíc kolem naší police s klasikou a prokrastinujíc od jiné, velmi dlouhé knihy - sáhla po titulu, který jsme měli doma... a ačkoli se knihám o válce, v posledních letech tak populárním, vyhýbám, bylo mi jasné už na první stránce, že tohle je kvalita, kterou stojí za to číst.
Oceňuji, jak Remarque staví do příběhu nejrůznější typy lidí, z nichž každý má ke stejné situaci jiný postoj odpovídající jeho zkušenosti, takže válku vidíme z pohledu lidí, kteří ztratili domov, nacistického pohlavára, Žida na útěku, frontových vojáků... A myšlenky každého stojí za to.

9 04.06.2022

Nepatřím do věkové skupiny, pro kterou je tahle knížka primárně určená. Ale fakt, že pro mě mělo smysl dočíst ji do konce (což se zdaleka nestane se všemi knihami, které číst začnu) a doknce k ní píšu veřejný komentář, znamená, že na ní je co ocenit i ve věku zcela jiném.
1) Téma. To, jak autorka lehkým stylem pojednává o velmi těžkých věcech. Tak lehkým, že si možná ne každý čtenář uvědomí, jak těžké ty věci jsou, když se dějou doopravdy.
2) Konec. Je dobře, že to není 100% happy end, i když i těch 85 % je trochu moc. Ale, jak praví Ester, život jde stále dál od pohody k nepohodě a tak pořád dokola a žádné definitivní (šťastné) konce se v něm nekonají.
3) Fantazii. Vloženou do reality. Skoro všechno by se mohlo doopravdy stát, že? Tak co tam dělá tenhle prvek?
4) Jazyk. Není fádní. Má vtip. Zajímavé slovní obraty.
5) A pak takové milé prvky, jako třeba že sedmnáctiletý kluk jde na rande v obleku. :-)

1 26.05.2022

Dnes jsem se rozhodla, že se konečně naučím háčkovat. Otevřela jsem knihu na první kapitole... a už mám uháčkované pouzdro na brýle.
Připadá mi jako skvělý a vysoce motivační nápad, že každá kapitola obsahuje nějakou techniku, kterou se čtenář hned naučí tím, že jí vyrobí něco užitečného, namísto aby háčkoval jen tak naplano pro cvik.
Krom toho jsou popisy i fotografie srozumitelné a lze podle nich postupovat krok za krokem.
A oceňuju povzbudivý styl komunikace autorky se čtenářem. Třeba: "Opět háčkem zachytíme přízi a protáhneme zpět na druhou stranu. Při této akci nám musí zůstat nabraná příze stále zachycena za háček. Snad vás ale uklidní, že i mně se po letech háčkování stane, že háček protáhnu a nic zachyceného nemám. Musím pak krok opakovat znovu. Nic se ale neděje, naštěstí to nejsou závody."

1 01.05.2022

Když se na počátku Karolina Světlá pustila do adorování nadpozemsky ctnostné Evičky, říkala jsem si, že si snad tak černobíle pojatou postavou dělá ze čtenářů dobrý den. Naštěstí nám pak předestřela solidní drama plné vášní, z něhož Evička vyšla zkušenější a rozhodně už ne tak černobílá. A pro to drama, které by se v modernějších kulisách mohlo odehrát stejně dnes jako tenkrát, jsem pro nás již zastaralý jazyk, v němž vesničanům vycházejí z úst pozoruhodné formulace hýřící archaismy i přechodníky, přijala, aniž by mě jakkoli omezoval.

2 29.04.2022

Četla jsem tuhle knížku porůznu v dopravních prostředcích, včetně tramvají, a tedy skutečně po kouskách, a přesto ten hlavní dojem, který z ní mám, je hluboký klid.
Klid daný tím, že příběh plyne jako staré mytologické vyprávění indiánů - nezabývá se emočním prožíváním a duševním stavem hrdinů, popisuje jen život s jeho výšinami i údolími, jehož plynutí se v člověku přetavuje ve zkušenost. Promluvy aktérů jsou většinou myšlenkově nosné, protože světlo autorčina zájmu na ně posvítí zrovna ve chvílích, kdy mají co říct.
Co mě oslovuje velmi, je společenství - kmen jako semknutá jednotka, v níž každý zastává své úkoly ve prospěch všech a kde stařešinové představují moudrost, která zná budoucnost dřív, než se stane, a přesto nebrání mladým si ji prožít.

... Jednou odpoledne, když se Marek zastavil u Martina domu kvůli nějakému drobnému vzkazu, zjistil, že sedí u ohně a plete těžký šedý indiánský svetr, který měl na zádech bílého polárního medvěda. Zeptal se: "To je pro mě?" a Marta odpověděla: "Tentokrát ne. Je pro Keetah."
"Myslíš, že se vrátí?"
"Ano."
"Dobrovolně, a ne proto, že prohrála?"
"Ano, Marku, dobrovolně," a Martiny laskavé tmavé oči zkoumaly jeho zraky dlouho a pečlivě, a víc už neřekla nic.

2 12.04.2022

Před časem jsem četla autorčin Staromódní příběh, který se mi líbil víc, ani tento román však není špatný.
Vycházíme-li z toho, že jde o autobiografii, je třeba přihlížet k tomu, že je nutně zkreslená interpretací jedné z hlavních účastnic, tedy spisovatelky samotné. Myslím, že pod tíhou viny, již autorka cítila i po letech, kdy román psala, sama sebe líčí v horším světle, než tomu nutně muselo být. Až se nechce věřit tomu, že by cítila větší zodpovědnost ke státnímu zřízení než k blízkému člověku.
Docela by mě zajímalo, jak by tenhle příběh vypadal, kdyby ho napsala Emerence. Jisté je, že by byl natolik odlišný, že bychom možná ani nepoznali, že obě ženy popisují tutéž událost.

1 03.04.2022

Knížku z dávné historie Norska jsem nejspíš ještě nečetla a o to víc mi připadalo vylíčení tehdejšího běžného života zajímavé. Leckdy jsem se v jiných knihách setkala s postesknutím postav: "Naši předci, to byli ti praví chlapi, udatní a odvážní, dnes už takoví nejsou." V téhle knížce si nestýskají. V té ještě tvoří ty legendy.
Přesto jsem ráda, že autorka v knize zůstává na domácích dvorcích, zejména na Egge, kam se hlavní hrdinka Sigrid přivdá, a nedoprovází muže na loupežné výpravy nebo do boje proti panovníkovi. To bych s největší pravděpodobností nedočetla.
Na knize oceňuji, že si autorka troufla na to, na co málokterý spisovatel. Pojmenovat několik postav stejným jménem. Dokonce křestní jméno hlavní hrdinky mají přinejmenším dvě další postavy. Eirik, Tore, Olav, Sigurd... Tehdejší lidé zkrátka používali jen omezený počet jmen a to, že to autorka v knize reflektuje, sice silně zhoršuje možnost si všechny ty lidi zapamatovat, ale rozhodně zvyšuje pocit autentičnosti.

27.03.2022

Jako při četbě každé knížky Torey Hayden propadám bezradnosti při představě, že bych se s nestandardním chováním popisovaného dítěte měla popasovat já. A jako obvykle jsem ráda, že těmhle náročným situacím čelila ona a já si o tom, jak je vyřešila, jen v klidu přečtu.

1 07.03.2022

Tak jako je osobitý literární styl autora, který mě na jednu stranu hodně baví a rozesmívá a na druhou až přesycuje sarkasmem, který tuším i v dalších jeho knihách (a proto s nimi počkám), tak nevyhnutelně osobní je jeho pohled na situaci levné výroby a obchodní kultury v asijských zemích, který bych nerada nekriticky přejala, jak leží a běží, i když působí velmi přesvědčivě. Každopádně připouštím, že je to jeden z mála textů v poslední době, který mě nutí o věci přemýšlet a soustředit se na ni i v souvislosti s mým praktickým životem. Zrovna teď nemám vůbec chuť jít si koupit tričko do HáeMka (či dosaďte libovolné jméno jiného řetězce).
Jsou nicméně tvrzení autora, s nimiž nemám problém se ztotožnit. Že často posuzujeme něco, o čem nic nevíme a jen si o tom přečteme na internetu? Důkazy jsou všude kolem nás. Že osmdesát procent lidí tvoří blbci, kteří nevidí dál než po vrátka své chaloupky? Nevím, jak došel zrovna k tomuhle číslu, ale připouštím, že nás není zrovna málo.

6 06.03.2022

Toto je kniha, ve které se nevyskytují narušené vztahy, psychické problémy hrdinů ani nutnost čelit těžkým dějinným nebo životním událostem, která prostě jen popisuje život, obohacuje o nové znalosti a čtenáři je při ní dobře. Kniha, jakou je příjemné číst. Přesto mi připadá, že většina současných českých autorek (pomineme-li fantasy) se vydala přesně opačným směrem. Jako by kniha, která neobsahuje dostatek útrap, neměla na čem vystavět příběh. Anna Cima ovšem dokazuje, že to jde a že to jde skvěle.

4 16.02.2022

Výborně popsané psychické stavy, reakce a proměny postav. Nepřekvapuje mě, že je autorka psycholožka. Četla jsem knížku déle, protože mě stresovalo napětí z toho, co se stane, pokud všechno praskne, i co se stane, pokud to nepraskne. Krom toho je každý přečtený kousek výživný. Není to knížka na rychlé čtení, ale taky je to knížka, od které se neochází.

4 10.02.2022

Je to krásná kniha. Poklidná? Ano, ovšem tím nejlepším způsobem. Akční? Cha, stačí se dostat do půlky a čtenář jenom zírá na ty zvraty. Ovšem nedoporučuju číst anotaci, hodně se tím ochudíte.
Oceňuju taky pěknou práci s jazykem a myšlenky, jež provázejí zrání hlavního hrdiny i ostatních postav.
Nicméně pár výtek bych měla. K překladatelce - česká verze názvu mi vzhledem k příběhu nedává smysl. Původní "lovení Půlnoce" by bylo logičtější.
K autorovi - občas jsem trochu nadskakovala nad prvky, které na začátek 19. století přenesl v podstatě ze současnosti. Za všechno dva příklady. John jako chlapec touží po psovi, a tak mu otec pořídí border kolii. Když pomineme fakt, že borderky vznikly křížením až na konci 19. století, nedokážu si vysvětlit, proč by rodiče žijící v městském domě pořizovali chlapci ryze pastevecké plemeno a ke všemu ho do Portugalska (zcela určitě plného psů) dopravovali z Anglie. Druhá zarážející věc - kolem roku 1800 alespoň v našich končinách děti svým rodičům vykaly a vztah mezi nimi nebyl ani náhodou rovnoprávný. Nemyslím, že by to v Portugalsku bylo až tak rozdílné, takže Johnova komunikace s rodiči byla přímo neuvěřitelná. Jsem však ochotná připustit, že to byla mimořádná rodina s mimořádnými vztahy.
I přes podobné drobnosti to však pro mě byla kniha ideální k ponoření a dlouhému čtení do noci, i když se ráno musí vstávat. Škoda jen, že nebyly přeloženy všechny tituly z cyklu.

25.01.2022

Zajímavá a čtivá kniha, která sice má svá postupná odhalení příběhu v pozadí, ale ten přichází jen mimochodem, bez napětí, není vrcholem vyprávění. Zajímavý je totiž samotný život Péti a Lízy, subtilní, psychicky nevyrovnané rusovlásky a jejího muže oddaného světu loutek.
Velmi se mi líbilo odhalování pro mě méně známého prostředí Ruska, zvlášť historie a atmosféra Lvova (teď už ukrajinského) byla vykreslena velmi přitažlivě. A pak sugestivní popis toho, jak určité téma či obor prorůstá životem člověka, který je v něm mistrem, jak díky tomuto sepjetí zakouší uznání i úspěch, ale stejně tak je příčinou mnohého jeho neštěstí. Petr v závěru vyslovuje touhu se od tohoto údělu osvobodit, jenže - kým by byl bez svého loutkářského mistrovství, bez své celoživotní vášně?
Jediné, co jsem v knize postrádala, byl Lízin pohled. Ačkoli se kolem ní skoro všechno točilo, ona sama stála pořád jakoby v pozadí. Byl to snad autorčin záměr, jímž naznačovala, že je Líza přiliš loutkou, než aby měla svůj vlastní hlas?

2 08.01.2022

Knížečka vyšla ke spisovatelčiným 70. narozeninám a dovedu si představit, že zadání vydavatele bylo: Napište vzpomínky na svůj život. Jenže autorka trilogie popisující důkladně dějiny jejího mlynářského rodu od 17. až do 20. století tady nemohla fabulovat tak jako tam. Asi taky neměla tolik času (korektor ho neměl určitě). Možná ani neměla chuť se do něčeho takového pouštět.
A tak, sedíc v letních dnech v altánku zahrady kdesi na Rakovnicku, vrhla na papír jen nesourodé střípky, které jí paměť právě poskytla. Vzpomínku na chrudimskou babičku a její zlomyslné soužití se sestrou Lízou. Na bratrance Sašu, se kterým ze střechy pozorovali tři staré učitelky v sousední zahradě. Na stoletou tetu Maru, která u ní trávila poslední léta života. Na kokršpaněla svého přítele Jaromíra Johna. Na momenty, ve kterých psala některé své knížky.
Helena Šmahelová je dobrá spisovatelka, takže i toto střípkobraní je v jejím podání literární dílo. Přesto... mi připadá zvláštní, že až na jeden moment (pohřeb matky, když bylo Heleně osmnáct) nevěnuje žádnou vzpomínku svým rodičům, manželovi ani příteli Johnovi. Možná to bylo příliš osobní, než aby to chtěla sdílet s někým cizím.

06.01.2022

Kniha je skvěle zpracovaná jak po vizuální, tak po obsahové stránce. Ale! Běžný člověk, který není zběhlý v řešení únikových nebo šifrovacích her, v podstatě nemá šanci šifry vyluštit ani po přečtení nápovědy pro začátečníky. Nestačí inteligence ani logické uvažování, protože tohle je úplně specifický styl postupů, které člověka nemůžou napadnout, pokud s nimi už nemá zkušenost.
No a pokud se člověk snaží o něco, co je zcela mimo jeho možnosti, může knihu frustrovaně zaklapnout dávno před polovinou.

Autorka umí psát. Dobře, čtivě a promyšleně. Psychologie postav odkazuje na vnímavé pozorování nejen světa kolem sebe, ale především sebe samé, protože jsem přesvědčená, že mnohé pocity a stavy, jež autorka popisuje, jsou její vlastní. V knížce se sice nepochopitelně objevují prvky, které neodpovídají skutečnosti (kromě předčtenářkou zmíněného faktu, že na gymnáziu se nematuruje v 18 letech, taky třeba to, že v žádném obchoďáku patnáctileté holce, která navíc vypadá na jedenáct, vodku rozhodně neprodají), ale věřím, že ve druhé knížce autorka už tohle vychytá a já si ji opět ráda přečtu.
Nosným tématem celé knížky, jak to vnímám já, je proměna z pasivního člověka, který podléhá událostem a něčemu vyššímu, čemu se nelze bránit a co o nás rozhoduje, v člověka aktivního, který silou vůle změní své myšlení tak, aby nenechal o svém životě rozhodovat "cosi" (co si sám ve své hlavě stvořil), ale stal se sám tvůrcem svého života.
Možná, že k tomu Alici pomůže i to, co jí leckdo vyčítá - snížená emoční a sociální inteligence, avšak vysoké IQ a s ním spojené analytické myšlení. A propos - nejsou právě toto znaky jiných fiktivních, avšak dosti oblíbených postav, jako jsou třeba Sheldon Cooper nebo Sherlock Holmes?

4 19.12.2021