Dveře
Magda Szabó
Intimní autobiografický příběh složitého vztahu spisovatelky a její hospodyně Emerence, drsné venkovské ženy. Kniha byla přeložena do 38 jazyků a dočkala se i adaptace do filmové podoby, v níž Helen Mirrenová, slavná z role královny Alžběty II., teď hraje drsnou služku zlatého srdce.
Přidat komentář
Tak jsem dospěla k názoru, že jsem asi chlap nebo co...
Protože já těm dvěma dámám opravdu nerozuměla, nechápala jsem je, nesoucítila s nimi, nad jejich výlevy emocí jsem kroutila hlavou.
Jedna je děsně divná a druhá je... řekněme labilní umělkyně.
A já mezi nimi, s nimi, jsem si připadala jako z jiné planety.
Asi mi k pochopení chybí pár kapek horké maďarské krve...asi jsem příliš seversky pragmatická.
Viděla jsem film, který se mi moc líbil. Chvílemi byl i napínavý, psychologický. Knihu četla má maminka a nelíbila se ji. Jsem ráda, že jsem viděla film jako první. Velmi dobře vystihnutá doba komunistického režimu - ten strach.
Velmi, velmi působivé čtení, přestože občas jsem měla pocit, jako by mi slova unikala a já se k jejich obsahu a významu dostávala obtížněji, než je u mě obvyklé, někdy až po několikátém přečtení.
Vypravěčka románu, který je zřejmě autobiografický (těžko říct, do jaké míry), přemýšlí a formuluje věty velmi odlišně (částečně nejspíš i vlivem maďarské mentality, což si ale opět jen domýšlím), vyprávění je prostoupeno odkazy na řeckou mytologii a také na maďarskou kulturu a historii - právě originální vyjadřování autorky a maďarské reálie mohou být důvodem, proč se mi chvílemi zdálo, jako by mi věty před očima utíkaly.
V poslední části knihy, kdy jsem očekávala bouři, katastrofu, vyvrcholení celého příběhu, které podle indicií a dusné atmosféry rozhodně nemělo být šťastným koncem, se mi četlo čím dál tím hůř a knihu jsem několikrát alespoň na chvíli musela odložit.
Postava spisovatelky si mé sympatie nezískala, ve srovnání s Emerence, světicí oplývající nespočtem chyb, ale přesto průzračně čistou, působila jako ufňukaný a povrchní slaboch, který je tolik zaslepený vlastní osobou, že nevidí ani to, čeho si všimne i jeho spíš samotářský a zdánlivě nepříliš empatický manžel.
Kniha mi připomíná příběh Astrid a Veronika od L. Olsson...
Tohle je vyprávění o odlišnosti ženy, která nikoho nepouští za své dveře...
Během vyprávění pochopíme její důvody a její hrdost - otevřením dveří by riskovala možnost zklamání...
Navázáním vztahu se spisovatelkou Magdou se jí otevírá cesta, ale ona již nechce přijímat - chce pouze dávat.
Zajímavé je její hodnocení Boha a neuvěřitelný vztah ke zvířeti.
Ovšem ve chvíli, kdy se symbolické dveře otevírají už nemá naději.
Neznám mnoho z maďarské literatury, toto bylo příjemné překvapení.
Před pár lety jsem viděla kousek filmu s Helen Mirren podlé této knížky a hned jsem věděla, že tohle si chci přečíst. Jde o jakousi sondu do vnikajícího přátelství dvou naprosto odlišných žen. Zatímco spisovatelka Magda mi až tak moc sympatická nebyla, Emerence je naprosto neopakovatelná. Svérázná stará žena, tvrdě pracující, energická, praktická. Někdy je krutá a nenávistná, ale ve skutečnosti neuvěřitelně obětavá a laskavá. Až do roztrhání těla bude zachraňovat kohokoli, kdo potřebuje zachránit. Jen se kdysi, podobně jako Rhett Butler z Jih proti Severu, zařekla, že nikomu nedá své srdce, že k sobě nikoho nepustí, protože nechce zažít zklamání, které zákonitě musí přijít. Dveře do bytu i do sebe samé tak otevírá jen opatrně a na škvírku. Je to román plný emocí.
Zajímavý, neotřelý příběh, ale na můj vkus vypravovaný moc zdlouhavě. Přeskakovala jsem odstavce. Za stručnější zpracování bych dala pět hvězdiček.
Kniha ukazuje těžko uchopitelný vztah dvou žen, který je plný ran, jizev a vzájemného hledání cesty k té druhé. Příběh je velmi silný, ačkoli se postavy často chovají pro mne nepochopitelným způsobem typickým spíše pro děti (urážení se, náhlé výbuchy vzteku, demonstrativní gesta vzdoru namísto racionálního dialogu), díky čemuž mi kniha byla nejprve protivná. Nicméně vyplatilo se dočíst ji do konce. Závěr byl velmi emotivní a konečně jsem měla pocit, že povaze Emerence, které se vždy vymstilo někomu důvěřovat, malinko rozumím.
Veľmi pekný príbeh dvoch žien. Najprv medzi nimi nebolo priateľstvo, skôr vzťah zamestnávateľky a gazdinej, priateľstvo sa z toho vyvinulo až neskôr, postupne. Magda, nepraktická spisovateľka, potrebovala pomoc s domácnosťou a Emerencia sa tejto úlohy ujala. Nie Magda si ju najala, ale Emerencia jej to dovolila. Svojská, hrdá, vášnivá a neúnavná, chrániaca si svoje súkromie, neskôr, po troške, povolila Magde nahliadnuť do jej sveta, no nikdy sa pred ňou neotvorila úplne. Práve na tie čriepky z minulosti som čakala, trúsili sa po celej knihe a z nich som si skladala Emerenciin obraz, jej minulosť a všetko, čo z nej spravilo to, čím je.
Autobiografická spoveď autorky hovorí o tom, čo sa stalo, keď otvorila dvere, ktoré mali ostať zatvorené.
Slovenské vydanie má veľmi peknú obálku, jednoduchá fotografia sa mi páči oveľa viac ako pri českých vydaniach.
Stručne: príbeh o dvoch šibnutých tetkách, ktoré sú ako dve hrozná. Jedna je hrozná a druhá je tiež hrozná.
Trochu viac zoširoka: Určujúca je prvá veta z anotácie. Je to príbeh dvoch žien. Príbeh písaný ženskou autorkou. Pre mňa, ako zadubeného čitateľa opačného pohlavia preto bola hlavná línia príbehu úplne nepochopiteľná. Ak som sa v románe dokázal s niekým stotožniť, bol to gazda, rozprávačkyn manžel. Podobne ako on, aj ja som väčšinu guletrhajúcich scén a konfliktov medzi dvoma hlavnými predstaviteľkami prešiel so škrabaním sa na brade a tichým „hm“... Bláznovstvá a šlahnuté akcie, ktoré tie dve podnikali mi nepripadali nijak neobvyklé, proste štandardné babské chovanie.
Román mi však prišiel zaujímavý v rovine popisu miesta jednotlivca v životoch ľudí okolo seba. Zobrazenie odchodu človeka zo sveta, vznik toho prázdna, ktoré po ňom ostane v jeho okolí, to sa autorke podarilo ukázať naozaj pekne. Tak ako tak, každý, kto sa aspoň raz prešiel po širokom schodisku budapeštianskych secesných obytných domov, previezol sa v nich výťahom okrášleným ozdobným kovaním a díval sa v tichý večer na noc, padajúcu do ich tmavých vnútroblokov a vysvietených okien ich neznámych obyvateľov si v knihe celkom určite niečo zaujímavé pre seba nájde.
To je tedy kniha! Strhující a autentická, každé slovo má váhu. Nutila mě jako čtenáře stále se s textem konfrontovat, odpovídat svoje odpovědi na otázky, které autorka klade sama sobě. Čte se jedním dechem, každé slovo. Škoda, že je obálka tak mimo, to by se u tak dobré knihy stát nemělo.
Kniha se mi moc líbila. Neočekávala jsem od ní mnoho ale nakonec mě velmi mile překvapila. Je pravda, že konec už byl pro mě trochu nudnější než samotný začátek a prostředek knihy, ale rozhodně na její kráse to neubírá. Od autorky to byla moje prvotina a rozhodně si od ní přečtu další knihy.
Prosím vás- musím to zdôrazniť, nesúďte knihu podľa obalu, pretože za celý môj život je asi toto najhorší obal na knihu a nemá absolútny súvis s knihou ani s autorkou, dokonca komentár od s-reader-a vysvetľuje aj prečo.
Ale teraz ku knihe. Silné ženské postavy v knihe ma neustále fascinujú, a v tejto knihe dokonca vystupujú dve takéto postavy- Emerence a samotná autorka. Autorka opisným štýlom opisuje charakter svojej služobnej, postupné odhaľovanie jej minulého života, spoznávanie jej súčasného života, útržky života, ktoré z Emerence vytvorili to, čím sa stala. Zvláštnym podaním, je pre mňa osobne, text, v ktorom prevládajú opisy nad dialógmi, a tým pádom vniknete ešte hlbšie do autorkiných spomienok.
Je to silný, ženský, psychologický román, nielen pre ženy. A keby ho napísal anglický autor, bol by zaradený medzi literárnych velikánov, a preto som obzvlášť rada, že som sa ku knihe dostala...možno si na ňu raz trúfnem aj v originálnom jazyku...
Velmi působivý román, který je ovšem (podle mého názoru) o něčem jiném, než říká anotace. Klíčem k románu je zodpovědnost, kterou máme k sobě i kjiným. Tajemství, která se okolo Emerence kupí, jsou jen prvoplánový motiv, za kterým se skrývá další.
Podle románu Dveře v současné době dokončuje film Istvan Szabó, který do hlavní role obsadil skvělou herečku Helen Mirren. Bohužel, pod dojmem, že film bude v této době již hotov, doplnil výtvarník Robin Brichta nové vydání této výborné knihy (LEDA 2011) obálku fotografií Helen Miren, samozřejmě takovou, která s filmem nemá nic společeného.
Štítky knihy
maďarská literatura rodinné vztahy autobiografické prvky hospodyně
Autorovy další knížky
2011 | Dveře |
1981 | Staromódní příběh |
1974 | Socha vzdechů |
1965 | Karneval |
1968 | Ostrovní modř |
Před časem jsem četla autorčin Staromódní příběh, který se mi líbil víc, ani tento román však není špatný.
Vycházíme-li z toho, že jde o autobiografii, je třeba přihlížet k tomu, že je nutně zkreslená interpretací jedné z hlavních účastnic, tedy spisovatelky samotné. Myslím, že pod tíhou viny, již autorka cítila i po letech, kdy román psala, sama sebe líčí v horším světle, než tomu nutně muselo být. Až se nechce věřit tomu, že by cítila větší zodpovědnost ke státnímu zřízení než k blízkému člověku.
Docela by mě zajímalo, jak by tenhle příběh vypadal, kdyby ho napsala Emerence. Jisté je, že by byl natolik odlišný, že bychom možná ani nepoznali, že obě ženy popisují tutéž událost.