strana1-100 komentáře u knih

(SPOILER) Výborný historický román. Kdo se nenechá odradit počátečním přívalem neznámých termínů jako lisovčíci, ariáni, Marina carevna... a chybějící poznámkový aparát nahradí trochou pátrání na internetu, aby lehce pronikl do polských reálií začátku 17. století, kdo si po prvních stránkách neřekne, že ho kniha o bojích a náboženských hnutích nezajímá a přečte pár dalších stránek, aby zjistil, že o tom to opravdu není, užije si napínavý příběh mladého šlechtice Tomáše Bludnického, který se po osmi letech vrací domů, aby se dozvěděl, že jeho otec byl možná zavražděn. A třebaže v knize dojde nebo málem dojde k povícero úmrtím, jež bychom jednoznačně nazvali vraždou či pokusem o vraždu, a přesto se nad nimi nikdo příliš nepozastaví, právě smrt již půl roku pohřbeného otce Bludnického si zaslouží speciální pátrání a možná i spravedlivou odplatu. Ale nebojte se, děje se tam taky spousta jiných věcí. Tomáš se opravdu snaží, aby si za celou dobu příběhu skoro vůbec neodpočinul.

01.03.2021

Napsat knížku o tom, jak vznikala nějaká kniha, tedy skoro o ničem, je kumšt. A napsat ji takto čtivě, to už opravdu poklona pánům spisovatelům. Důležitým a zásadně přitažlivým prvkem je v ní hrozně milý jazyk hlavního hrdiny, ke kterému bych tedy asi na místě redaktorově byla více - řečeno moderním termínem - asertivní. :-) Když si ale představím, jak náročné muselo být pro Welzla být vyvržen ze známého prostředí, kam se nemohl vrátit, a ocitnout se bez prostředků na kontinentu, kde nikoho neznal a který se od jeho posledního pobytu před desítkami let tak moc změnil, držím mu pěsti, že to nakonec tak zvládl. Je to jedna z nejrealističtějších, nejlépe vyjádřených postav, s jakou jsem se kdy v knize setkala. Při čtení jeho příběhu a proslovů mi samovolně v hlavě vyvstávaly obrazy lidí, které znám - většinou starých lidí, nebo dětí. Jsem ráda, že jsem tuhle knížku objevila.

3 19.02.2021

Po řadu let jsem svým rodičům vytrvale opakovala, že chci, potřebuju a musím mít psa. Nejvíc, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem dostala kalendář se psy a tuhle knížku. Z jejího názvu se rodiče ovšem nepoučili. :-) Teď po letech mě silně přepadla nová psí vlna a má dětská touha se hlásí konečně o naplnění. Na téhle vlně znova připlula i tato milá knížka a já musím souhlasit s ostatními, že co na povídkách vyniká, je jejich realističnost - situace, reakce, dialogy přesně odpozorované ze života. ... Tak myslím, že narozdíl od mých rodičů já tu výzvu obsaženou v názvu přijmu.

10.02.2021

(SPOILER) Příběh rodiny autorčiny matky se odehrává v posledních desetiletích 19. a prvních desetiletích 20. století převážně v maďarském Debrecíně, v tzv. lepší, měšťanské společnosti, jejíž chování na veřejnosti i doma se řídí příručkou etikety Rózy Kalocsové. Avšak pod vnější slupkou dekora nám hrdinové knihy prohýří rodinný majetek, umírají na následky pohlavní choroby, v důsledku neopodstatněné nesmiřitelnosti trvale poškodí život několika lidí, vychovávají děti bitím, strašením a tvrdými pravidly... Hlavně v části věnované dospělému životu autorčiny budoucí maminky Lenky jsem mnohdy myslela na slavné Druhé pohlaví Simone de Beauvoir, která by ze Staromódního příběhu mohla z fleku ve své knize citovat. Kniha Magdy Szabó je poutavá i přesto, že autorka obvykle nejdřív vyjeví, jak to dopadlo, a teprve potom, jak k tomu došlo. Vlastně je to taková několikanásobná retrospektiva.

24.01.2021

Milé ženy (muže zde nepředpokládám se vyskytovat), Hadí žena ve mně vyvolávala podobné pocity jako v mnohých z vás. V mém vnitřním hodnocení zaznívaly výrazy "literární styl jihoamerické telenovely", "nesnesitelně ufňukaná a závislá hlavní hrdinka", nad zázrakem v podobě salta na zádech koně, které se Lara (obyčejná žena, ne gymnastka) naučila udělat během krátké doby a nad tím, že v závodech porazila domorodce, kteří se akrobacii na koních a býcích věnovali celý život, jsem ironicky zvedala obočí. Pozastavovala jsem se nad lecčím, co není našemu myšlení vlastní, jako zdůrazňování toho, že muž se může rozvinout jen pomocí vědomé ženy (avšak žena pomocí muže nikoli?). Proces učení u kuranderů byl přirozeně přitažlivý už proto, že prostě máme rádi, když člověk sílí překonáváním překážek. Nečekala jsem od knihy žádný návod, ani jím nemůže být, protože to hlavní dostala Lara skrze prožitky a konkrétní lidi. Ale: kašlu na to na všechno, protože to hlavní, co ve mně kniha zanechala, je touha jít hlouběji, poznat víc, rozvíjet to, co v sobě mám, ale zatím to neznám. Jistě kvůli tomu všichni nepojedeme do Peru, ale jsem přesvědčená, že skutečná touha po poznání se realizuje různými cestami. Toto je jedna z možných.

2 05.01.2021

Milá pohádka o chlapci, který zabloudil do lesa, kde se se setkal s lěším, kouzelným lesním mužem, od něhož se jeho kouzla sám naučil a díky tomu mnohého v životě dosáhl. Líbí se mi, jak Vašíčkovi šlo všechno, do čeho se pustil, protože o to měl zájem a byl pracovitý. Konec je tedy trochu drsný, ale co už. I tak pěkná pohádka.

04.01.2021

Tuhle třicetistránkovou, jednopohádkovou knížečku jsem našla v babiččině knihovně, a když jsem viděla, že na Databázi knih nemá žádné hodnocení, rozhodla jsem se ji přečíst a napravit to. Ach... měla bych číst pohádky častěji. Je tak milé sdílet svět, ve kterém je možné všechno. Třeba být smutným, bezdětným Stanem, požádat kouzelného dědečka o děti, děti a ještě děti, vrátit se domů a... "začaly dny, jaké zná jen otec sta dětí". Je až s podivem, že tak neprozřetelné přání vysloví tak bystrý hrdina, který, jsa silně motivován nutností uživit své potomstvo, jen pomocí chytrých slov přelstí draka i jeho matku a získá za pouhé tři dny nicnedělání spoustu peněz. Mnohokrát jsem se zasmála.

1 01.01.2021

Tahle knížka ale není určená k rozumové analýze, ta se jenom vnímá. Už teď, nedlouho po přečtení, bych z textu nedokázala tlumočit víc než základní a pokaždé opakovaná fakta, která Jiří Ledvinka předkládá lidem - že není nutné nic řešit a stále nad něčím spekulovat, stačí se odevzdat Otci a jednat v harmonii s ním. Co si ale pamatuju a pamatovat budu, je okamžitý klid a vyrovnanost, které na mě padly pokaždé, když jsem začala číst. Nevzpomínám si, že by na mě kdy nějaká kniha měla takový účinek.

2 28.12.2020

Velmi pěkně napsaná kniha. Z řecké mytologie znám jen základní osnovu a nejznámější příběhy, takže jsem prostor pro nudu neměla. A nadto - podle mě je to především příběh ženy, i když bohyně, životních zkušeností, jež získává, síly, již musí objevit a vynaložit, aby čelila mocnostem a událostem silnějším než ona. Je to příběh napsaný ženou, příběh napsaný o ženě, a myslím, že právě ženy by ho mohly ocenit. Obzvlášť konec. Ačkoli jak to vlastně dopadlo, je stejně nejisté jako podoba ostrova Aiaia opředeného kouzlem iluze.

2 08.12.2020

"To jsou pávi. Jsou znamením pýchy," řekl Hamilkar.
"Jste pyšní?"
"Každý v sobě neseme někde uvnitř svého páva."
V průběhu knihy zakřičí pávi v nitru Regula, římského vojevůdce a hlavního hrdiny knihy, několikrát a obvykle to ovlivní jeho osud.

Nemůžu než:
opakovat, že jazyk autorky je nádherný, jak po stránce stylistické, tak slovní zásoby (naučila jsem se řadu nových slov jako žrec, žertva, nunvář, parkos...);
podtrhnout, jak autorka do příběhu, třeba i jedinou větou, vkládá tolik životní zkušenosti, platné po staletí;
zmínit svoje podezření, že paní Loukotková nadržuje Římu proti Kartágu přičítajíc ctnosti na stranu jednoho a neřesti na stranu druhého.

V každém případě čtenářský zážitek.

8 04.12.2020

Tahle kniha na mě zapůsobila tak, že i po několika měsících od přečtení cítím, jaká to byla pecka. Pravděpodobně nejlepší detektivka, co jsem kdy četla. Poutavá, napínavá, neuvěřitelně prokombinovaná. Aby to autor všechno udržel pohromadě, musel si nejspíš nakreslit schéma příběhu na arch papíru přes celý pokoj. Závěr je... já vůbec nevím, jak bych něco takového uzavřela, takže autor z toho nakonec vybruslil docela se ctí a knize to na kvalitě neubírá.
A ještě chci zmínit občasné okouzlující formulace, s nimiž jsem se na stránkách setkala. Třeba: "Upřeně zírá na okno, jako by čekal, že s jeho odpovědí přicválá posel."

2 13.11.2020

Knížky jako tahle se čtou pro potěšení z vyprávění, z příběhu. Kate Mortonová umí psát tak, že jsem v pokušení po přečtení jednoho románu hned sáhnout po dalším. Od této chyby mě však uchrání fakt, že ještě nějaký čas budou knihovny zavřené. Díky tomu, že jsem před časem přečetla rovněž výbornou Zapomenutou zahradu, vím, že autorka v knihách používá obdobné schéma - osoby ze současnosti pátrají po tajemném příběhu někoho z minulosti. Než riskovat, že se mi kvůli opakování schématu knížky Kate Mortonové zmrzí, raději si přečtu vždycky jednu za čas a každá pro mě bude zážitek.

6 05.11.2020

Této knize nesvědčí očekávání. Mí předčtenáři očekávali, že kniha bude o tom, o čem si představují, a byli zklamáni. Já, která jsem si přečetla jejich komentáře, jsem očekávala, že kniha nebude tak dobrá jako ostatní dva tituly autorky, a byla jsem překvapená. Diane Setterfieldová je Paní Vypravěčka. Bohužel podle všeho zatím nevydala čtvrtou knihu... Pro mě vyvstávají z Bellmanova příběhu dva hlavní motivy: obrovské potěšení z tvoření a budování (části o Williamově podniku nejsou vůbec nudné) a sebedestruktivní potlačování bolesti. Kdo osobně zná aspoň jedno z toho, toho kniha osloví o to víc. A taky toho, kdo má rád havrany.

7 09.10.2020

Prostě to nechápu. Ten příběh není nijak zvlášť originální, postavy jsou skutečně jasně rozdělené na dobré a zlé, mnoho z děje se dá předvídat... Ale čte se to tak, že není možné se odtrhnout, není možné se nenadchnout, není možné nezačít okamžitě číst další knihu od této autorky, která má úplně stejný účinek. Dokonce jsem já, která za beletrii v běžném knihkupectví nevydám ani floka, vydala čtyři stovky, abych tuhle knížku pořídila kamarádce k narozeninám. To se dá vysvětlit jedině kouzlem, nebo mimořádným vypravěčským talentem autorky.

6 01.10.2020

I mě jméno v názvu knihy zaujalo díky tomu, že jsem viděla Kód Enigmy - který díky ní teď ztrácí na působivosti, protože ve srovnání s mnohem civilnější knihou vynikají všechny filmařské zkratky a zjednodušení, jakož i přehnanost některých emocionálních scén. Způsob, jakým autor prezentuje životopis konkrétní osobnosti v rámci smyšleného příběhu, jak se díky tomu nemusí držet časové posloupnosti a má mnohem větší prostor pro fantazii, mi přijde skvělý. Nicméně kdyby se někdo zabýval frekvencí slov v tomto románu, pak by vedle slov jako "být" nebo "a" figurovalo na vrcholu i slovo "homosexuál" - až jsem měla leckdy pocit, jako by to bylo podle autora na Turingovi to nejdůležitější (a to bezesporu nebylo). Každopádně mám za to, že kdo se do knihy začte bez očekávání (Turingova podrobného životopisu, detektivky...), nebude zklamán.

1 14.08.2020

Tahle kniha ke mně přišla náhodou, jako dar do našeho dobročinného bazárku, a jsem moc ráda, že se to stalo. Kvůli vnitřnímu pohledu do kultury, o níž jsem nevěděla nic, a událostí, jimž jsem doteď ani nerozuměla, ani nevěnovala moc pozornosti. Kvůli kráse jazyka i zvláštní poetice afghánské kultury, která je pro mě výrazná i přes popisované hrůzy. Moc se mi líbila část, v níž rodina cestuje po Afghanistánu a je pohostinně přijímána úplně cizími lidmi. Fascinuje mě skutečnost, že se padesátičlenná rodina objeví u dveří domu otcova přítele a on je všechny s radostí přijme a ubytuje a oni v jeho domě žijí šestnáct let. Mnoho krásných prvků včetně příběhů o Mullovi Nasredínovi.
Pátrala jsem, co dělá autor v současnosti. Ukázalo se, že odjel na čas studovat do USA, mezitím vyšla tato kniha (byla vydaná v řadě zemí světa) a vzhledem k některým kritickým prvkům v ní a také uveřejněným kritickým článkům se teď nemůže vrátit do Afghanistánu, kde je mu vyhrožováno smrtí. Nemohl přijet ani na pohřeb své matky v roce 2014, protože se otec bál, že by došlo k veřejnému útoku na něj. V roce 2018 se ve Spojených státech oženil s dcerou čínských imigrantů. Stále však touží vrátit se do své vlasti, i když je tak komplikovaná. Myslím, že i kdyby se pustil do druhého dílu své autobiografie, stále má o čem psát.

1 25.07.2020

Můj třetí román od Simmela, ze kterého si opět nepochybně zapamatuju jen fragmenty, aniž bych byla schopná reprodukovat děj. Ale čtivost stoprocentní, dočetla jsem ve dvě v noci - a to mě máloco tak pohltí.

2 18.07.2020

Škoda, že Dostojevskij nenapsal ještě druhý díl. Zajímalo by mě, jak si vede v životě "proměněný" Raskolnikov, kým se stal a čím se stal, zda zůstal na Sibiři a co tam dělal, nebo se snad vrátil do Petrohradu a začal žít "konvenční" život? Pro mě je ten román prostě nedokončený...

6 31.03.2020

Kniha, u které jsem jako samouk skutečně vydržela až do konce!!! Na každý den je jedna dvoustrana, vždycky kousek příběhu a jeden gramatický jev. Někdy jsem ze zvědavosti, jak to bude dál, pokračovala ještě další dvoustranou, ale to už je na jeden den moc. Nenásilná, velmi příjemná metoda, která mě neodpuzovala předkládáním seznamu gramatických jevů, které se musím naučit, ale bavila mě. A výrazně zvýšila mou schopnost dorozumět se tímto krásným jazykem. Jen doporučuji nevynechávat a učit se opravdu každý den. Je to znát.

08.04.2019

Mě tahle knížka oslovila především ženským sdílením. Všechny máme nějaký - a ne vždy kladný - vztah ke svému tělu, k sexualitě. Je to naše téma. Nás všech. Trochu jako rozhovor s kamarádkami. "Jak to máš ty? Jó, to znám, tuhle zkušenost mám taky a tohle vidím jinak..." Uvítala bych, kdyby kniha byla i tlustší, určitě by se našly další příběhy a témata, které ještě nebyly popsány.

1 23.02.2019