strana1-100 komentáře u knih

Tahle knížka ve mně vyvolává rozporuplné pocity.
Nejprve jazyk, kterým je kniha napsaná a který je dominantním prvkem celého vyprávění. Na jednu stranu se mi líbil, autorovy obraty mě leckdy pobavily, ba i rozesmály. Na druhou mi přišel jako neskutečná manýra.
Pak příběh sám. Chvílemi jsem zvažovala, že tuhle 559stránkovou bichli nedočtu, ale pak jsem ji přece jen ještě pro jednou otevřela a styl vyprávění mě opět vtáhl. Přesto můj hlavní pocit z Dunbarovic rodinné historie je ten, že je to příběh prázdný, umělý, který má sloužit jen jako nosná kostra pro exhibici jazyka. A to bez ohledu na to, jak vážná témata se v něm objevují.
A do toho práce s časovými linkami, kdy se vzdálenější minulost prolíná s o něco méně vzdálenou minulostí, aby se postupně vysvětlovaly a někde ke konci knížky potkaly. Bohužel právě v poslední části knihy se tohle schéma začíná rozpadat, když se nejdřív dozvíme (a to je SPOILER), že jedna z postav zemřela, a pak nám je ještě dovyprávěn její život předtím, což už nás ale vzhledem k vědomí jejího konce moc nezajímá.
Vzhledem k tomu, že na zdejší účet zapisuju jenom knížky, které mi připadají dobré a můžu je vysoko ocenit, zatímco ty ostatní (pokud je vůbec dočtu) nechávám upadnout v zapomnění, je tohle určitě můj první kritický komentář. To, že o knížce přesto píšu, ovšem dokládá, že uznávám, že Markus Zusak skutečně psát umí - práce s jazykem je jeho velmi silná stránka a je vidět, že celému románu věnoval velkou péči, protože ani po pár stech stran kvalita neupadá. Ostatně celá knížka je jako vývěsní štít hlásající: Podívejte, jak šikovný je můj autor. A já dodávám: Podívejte, jak šikovná je překladatelka. Jméno uvedené na přebalu si zaslouží plným právem.
Takže pojďme na závěr doložit předchozí tvrzení několika ukázkami.

"Auta jako by někdo u chodníku spíš típnul, než zaparkoval, a elektrický dráty zplihle visely pod vahou němejch, přehřátejch a znuděnejch holubů."

" "Je-žišmarjá!" Jako rouhač jsem tehdy byl světová extratřída a moje specialita byla rozseknout Ježíše vejpůl a Marii vypíchnout důrazem."

"V každým domě se svítilo, lidi byli doma. Jako by vycítili, že přijde divadlo, z čista jasna tu byli holubi a strategicky se rozmístili na drátech vedení. Posedávali na televizních anténách a, pánbu s námi, na stromech. Byla tu i jedna jediná vrána, naducaná v tlustým peří jako holub maskovanej pršipláštěm. Ale nikdo jí na to neskočil."

6 21.03.2023

Při hledání praktické příručky o pletení, kterou bych chtěla mít doma trvale k dispozici, jsem prostudovala spoustu knih, které v současnosti nabízejí knihkupectví nebo se skrývají v knihovnách, a skončila rozčarovaná. Všechny mě vybízely k pletení obalů na tablet a dalších hloupostí, snažily se mě ohromit množstvím vzorů, které jsem neměla jak využít, nebo mi naservírovaly přesné postupy, jak uplést konkrétní modely, které se mi nijak extra nelíbily.
Proč?!!! zvolala jsem. To ještě nikoho nenapadlo vydat knížku, ve které by prostě bylo jenom popsáno, jak vytvarovat průramky a uplést rukávy tak, aby do nich pasovaly, jak vytvořit různé typy výstřihů, jak se dělají knoflíkové dírky nebo límce, tak abych si za pomoci těchto informací mohla vyrobit model, jaký sama chci?
A hle! Už jsem nedoufala, ale taková knížka existuje! A je to tato. A nejen že naplňuje má očekávání, ale mnohonásobně je překonává. Troufám si tvrdit, že ačkoli má méně než 160 stran, bude mi tahle knížka sloužit jako inspirace mnoho let. Neříká totiž, co mám dělat. Říká, jak se věci dělají. A to včetně takových, o kterých jsem zatím ani neslyšela nebo by mě vůbec nenapadly.

1 18.03.2023

Co kniha obsahuje a jak je koncipována, je zevrubně popsáno v anotaci. Je systematická a dá se v úsilí o zlepšení pravopisu projít postupně od začátku do konce. Příjemně se s ní pracuje a můžu ji jen doporučit.

17.03.2023

Přehledně, srozumitelně podaná všechna témata základoškolské matematiky (některá přesahují i do středoškolské), od mnohočlenů a rovnic přes vzorečky pro výpočet obvodu, obsahu a objemu až po geometrické útvary. Každé téma je doplněno řadou příkladů s postupem řešení. Stačí tedy řešení zakrýt, příklad vypočítat, a pak porovnat výsledek a případně i postup. Navíc je zde dostatek slovních úloh prakticky ke každému tématu, u kterého je to možné.
Doporučuji jako výbornou a v podstatě základní příručku, ať už se učíte matematiku s dítětem, nebo sami.

17.03.2023

Knížka je barevná, hravá a děti baví.
Při rozměru A4 je koncipovaná tak, že na jedné straně je vždy nějaké vyprávění docela velkým, přehledným písmem (např. zoo, olympijské hry, na pasece, v Praze atd.) a na stránce vedle ní obrázek k dané kapitole. Na další dvojstraně (případně více stranách), jsou úkoly. Jako první je vždy úkol detektivní - najít v textu nepravdivé údaje (třeba že na pasece rostou červené pampelišky), což děti nutí číst pozorně (někdy tak pozorně, že zpochybňují pravdivost každé věty :-) ). Následují úkoly jako rozdělit řádek písmen bez mezer na jednotlivá slova, rozpoznat ve spletených písmenech slovo, přečíst slovo na stínovaném pozadí, doplnit do věty chybějící slova či písmena atd.
Tuhle knížku bych doporučila nejen pro dyslektiky, ale vůbec pro děti (i větší, klidně až do 9. třídy), které nemají moc rády čtení, a klidně i pro ty ostatní. Je to zábava a navíc si můžete o jednotlivých tématech popovídat ve vztahu k vlastnímu životu.

17.03.2023

Jestliže záměrem knih je na své čtenáře zapůsobit, vyvolat v nich pocity nebo myšlenky, pak této knize se to v mém případě povedlo. Po celou dobu, co jsem ji četla, jsem se nacházela v uklidňujícím vědomí, že nejen já, ale i všichni ostatní lidé mají nitro plné bouří, protichůdných pocitů, pochybných motivů a ne vždy morálně nezpochybnitelných rozhodnutí a činů. Někdy, v touze po dosažení dokonalejšího života v dokonalejším světě, zapomínám na to, jak přirozená a všeprostupující nedokonalost člověku je.
Oslovuje mě proto i závěrečná věta z doslovu Martina Mikolajka: "Tu pravou svobodu tak Franzen nalézá ve schopnosti přijmout, jací jsme, a tím zároveň i přijmout svět, jehož jsme součástí."

6 04.03.2023

(SPOILER) Les mytág, to je pohyb z okraje do středu. Tak jako hlavní hrdina nejprve hodný čas krouží kolem lesa a jeho okrajovými částmi, aby se nakonec vydal do jeho hlubin, tak se také po dlouhou dobu pohybuje na okraji mýtů - naslouchá jim, rozpomíná se na ně, pozoruje jejich projevy ve vnějším světě, aby nakonec odhalil, že on sám je zásadní postavou mýtu.
Les mytág mi připadá jako příběh archetypální, a kdybych byla psychoanalytikem, určitě bych věnovala pozornost nejen hrdinskému putování hlavní postavy, ale také (a především) boji na život a na smrt mezi otcem a synem, bratrem a bratrem, kde nutnost stát se vítězným jedincem přehlušuje pouta krve.
Les mytág je místo, kam bych se dobrovolně vydat nechtěla. Předpokládám však, že podvědomí mnohých tíhne k pravému opaku. Do Ryhopského lesa vstoupit. A proměnit se.

8 22.02.2023

Na tuhle knížku jsem měla jediný požadavek - aby mě vzala do příběhu vzdáleného mé vlastní realitě. Tak to se jí povedlo - život služebnictva na vídeňském císařském dvoře ve druhé půlce 18. století skutečně mou realitou není. O to zajímavější bylo dozvědět se, jak to v Hofburgu, počet jehož zaměstnanců za Marie Terezie zhruba odpovídal počtu obyvatel současného českého městysu (a za Josefa poklesl na středně velkou vesnici) a kde tedy špiónění a drby měly své nezanedbatelné místo, fungovalo.
Shodou okolností jsem nedávno četla román o Josefu II. a připomenout si tuto osobnost zase jinak a z pera jiného autora pro mě bylo příjemné.
Ostatně příjemný je i pocit, který knížka ve čtenáři po dočtení zanechá.

4 14.02.2023

Už se mi nějaký čas nestalo, abych četla knihu, kde si na konci každé kapitoly říkám: "Ještě jednu kapitolu. ... Tak ještě. ... A ještě aspoň tuto. ..."
Posledních pár dní jsem se vyspala míň, než by bylo rozumné.
Moc se mi líbí styl psaní autorky. Poetika celého příběhu. Jelikož jsem si při čtení nedělala výpisky, tak jenom jedna malá ukázka:
"...povídá si se svou mladičkou manželkou, jako kdyby spolu po dvě desetiletí brázdili sedmero moří."
Jak snadné by bylo u tohoto typu románu sklouznout do klišé a nepravděpodobných zápletek, ale to se autorce nikdy nestane.
Jediná věc, která mě moc nepotěšila, je, že vyprávění začíná poslední kapitolou. Na rozdíl od různých autorů si nemyslím, že to příběhu prospívá.
A jsem ráda, že jsem se díky komentářům níže dozvěděla o filmové podobě románu. Určitě ji vyhledám.

4 20.01.2023

Ze školního dějepisu si o Josefu II. pamatuju jen pár věcí - že zrušil nevolnictví a spoustu klášterů a že chodil v převlečení mezi obyčejné lidi. Už tím, zejména pak prvním zmíněným aktem, mi však už tehdy připadal jako zajímavá až obdivuhodná osoba. A po přečtení Hykischova románu je pro mě ještě zajímavější. Mnohokrát mě napadlo, jak aktuálním typem by byl Josef i dnes - pracovat intenzivně tak, že téměř nemám osobní život, že ničím své tělo lhostejností k vlastnímu zdraví, to je téma pro leckoho zcela současné.
Jako mnozí předčtenáři, pátrala jsem též na internetu po dalších informacích a narazila tak na další osudy, o kterých bych si ráda přečetla. Třeba příběh Josefova synovce Jana, syna jeho bratra Leopolda, mi připadá jako atraktivní námět románu - kterého se dle všeho bohužel zatím nikdo nechopil.
Mimochodem - když jsem si knížku donesla z knihovny, automaticky jsem předpokládala, že autorem je Čech. Teprve když se hned v první kapitole začalo rodit slovenské národní obrození, přečetla jsem si na záložce údaje o spisovateli. Uvědomila jsem si tak, jak málo současných slovenských autorů znám - z hlavy mě napadají tak tři až čtyři (a ano, jeden z nich je samozřejmě Karika). Je tu tedy velký prostor pro mé další čtenářské objevy, které bych ráda učinila.

1 12.01.2023

Původně jsem tady knížku hodnotit nechtěla kvůli nějakým nedostatkům, které jsem na ní shledala. Nicméně musím přiznat, že zhruba dva měsíce po přečtení si vůbec nevybavuju, jaké nedostatky to byly, zato pořád cítím tu příjemnou atmosféru, kterou ve mně román zanechal.
Autorka dokáže ve čtenáři vyvolat silné smyslové vnímání. Barvy. Slunce. To, že jsou v románu popsány prakticky všechny šaty, které si Ema na Kypru oblékla, se mi moc líbí (jsem žena :-) ) a do příběhu se to hodí. V průběhu čtení jsem si pustila všechny písničky, které se v knize zmiňují (a že jich bylo), a rozšířila si tak vědomosti o hudbě 60. a 70. let.
Jestli se dá o nějakém románu říct, že je atmosferický, pak o tomto rozhodně.
A ráda si časem přečtu i druhý román Heleny Žákové.

1 05.01.2023

Nebudu chválit jazyk a styl románu, protože to už udělali čtenáři přede mnou, ale líbily se mi stejně tak.
Ty, kteří se Lazarovy ženy teprve chystají číst, upozorním, že autorka je velkou milovnicí retrospektivy a všelijakých vsuvek, takže pokud vy ne, bude vás tahle kniha štvát od začátku do konce. :-)
Jelikož Marina Stěpnova někde v půlce knihy zmiňuje, že dvě z vedlejších postav jsou její rodiče (a časově by to vycházelo), zkusila jsem lehkým proklepnutím internetu zjistit, zda je to pravda. Potvrzení jsem sice nenašla, zato jsem se dozvěděla, že autorka na románu pracovala pět let a věnovala hodně času přípravě, aby informace odpovídaly realitě.

4 27.12.2022

Tak tohle se mi líbilo moc. Pýcha a předsudek je od dětství moje oblíbená kniha a tohle až do krajnosti vykreslené kontrastní paralelní dění, které mě někdy svou urputností zachytit a popsat úplně všechnu špínu, co kde byla, přivádělo k smíchu, ji skvěle doplňuje. Krutá a nehrdinská válka, která zuří pár stovek kilometrů od salónů, kde se vedou konvenční řeči o počasí, i služka drhnoucí zablácené šaty pár místností od mladé dámy, jež se vrátila z příjemné procházky (po rozblácených loukách). Díky bohu za automatické pračky a splachovací záchody, které představují nejen ulehčení života, ale taky více soukromí!
Naštěstí autorka nezůstala jen u toho, aby nám vmetla do tváře všechen hnůj a lejno schované za něžnými kvítky a krásnými šaty, ale čtivě i napínavě zachytila jak každodennost, tak vývoj osudů hlavních postav.
A když už jsme u nich, nemůžu opominout, jak vypadá romantické seznámení muže a ženy podle Jo Bakerové:
"V okamžiku, kdy rázovala ze strany kolem stáje, s košem, který ji bouchal do stehen, a s pocitem, že se jí naskýtá další příležitost, nový sluha obcházel stáj zepředu a tlačil před sebou těžce naložený trakař. Když z protějších stran obcházeli roh, srazili se a trakař sekl Sáru přes holeň. Přidržela ošatku a sluha klopýtavě zastavil, svíraje držadla trakaře.
Stanuli si tváří v tvář. Ona měla oči dokořán, rty pootevřené, on rozcuchané vlasy. Mezi nimi stál náklad uleželého, smrdutého hnoje, z něhož se v podzimním chladu kouřilo."

3 15.12.2022

Začíst se do třetího dílu bylo po dvou krásných prvních dílech jako vracet se do domácího prostředí. Uklidňující a potěšující.
Ráda bych vyzdvihla i krásu jazyka, jímž je celá trilogie psána, k čemuž nepochybně přispěl i překlad Věry Šťovíčkové Heroldové. A to, že čtenáře v textu neruší pravopisné ani jiné chyby, což není u knih vydaných v našem století úplně samozřejmé.

11.12.2022

V období, kdy se zamýšlím nad tím, jak smysluplně prožít čas, který mi v životě zbývá, narazila jsem na knihu, jejíž název sám o sobě je výzvou, která ke mně promlouvá. A co teprve obsah. Připadalo mi, jako by mě Anselm Grün znal osobně, i když já se s jeho dílem setkala poprvé v životě.
Ačkoli je Anselm Grün benediktinský mnich a po probrání daného tématu je každá kapitola zakončena částí "Co na to říká Bible", v níž danou myšlenku dokládá vybranými úryvky z evangelií, je dle mého kniha velmi dobře stravitelná a obohacující i pro nevěřící. Principy marnění a naplnění života jsou objasněny jednoduše a srozumitelně, mluví k podstatě člověka. A jestliže autor zakončuje svou knihu kapitolou o tom, jak důležitá je naděje, pak jenom jejím přečtením naděje v člověku značně stoupne.

1 06.11.2022

V Merlinově světě je tak dobře, že se do něj pokaždé ráda vracím, a i když se obvykle několikadílným románům kvůli časové náročnosti vyhýbám, tady se s potěšením pustím i do třetího dílu.
Artuš mi v první části nijak nechyběl, protože mým favoritem je stejně vypravěč Merlin, přišlo mi však líto, že v knize není žádná výrazná a kladná ženská postava. Možná to časem vykompenzuju Mlhami Avalonu, ačkoli se obávám, že vším, čím se tato kniha bude odchylovat od verze Mary Stewartové, mě bude dopalovat. První příběh je vždycky ten nejsilnější.

1 10.10.2022

Nenacházím nic, co by měl tento román mít, aby byl ještě lepší. Sympatický hlavní hrdina, dobrodružství, vize a neobvyklý Merlinův život a zároveň příjemné seznámení s anglickými legendami, které znám jen útržkovitě.
I když by pro mé zaujetí stačil příběh Merlina samotného, otvírá nám na konci tohoto dílu cestu k legendě největší - král Artuš byl právě počat, jak si bohové přáli.

3 27.09.2022

Je řada dobrých autorů, jejichž knížku si ráda přečtu, s vědomím, že někdy v budoucnosti bych si od nich klidně ještě něco přečetla, ale teď chci dát zase prostor někomu jinému. Spisovatelů je mnoho a čas ke čtení omezený přinejmenším délkou života.
Sem tam, ne moc často, se však objeví autor, který zasáhne víc než mou mysl a fantazii. Veškerá slova nahradí "ach" a touha pobývat s ním znovu a znovu v dalších jeho příbězích. Takto osobní autorkou je pro mě Marianne Fredrikssonová.
Román Šimon a duby může být pro každého čtenáře o něčem trochu jiném. Pro někoho je to příběh několika desetiletí života jedné rodiny a jejích přátel odrážející procesy ve švédské společnosti dané doby. Jiného zaujme Šimonova osobnost, jeho vize a mimosmyslové poznání. A další vidí, jak autorka každé ze svých postav přisuzuje řadu nejen pěkných a harmonických pocitů a myšlenek, jako jsou hněv, nenávist, závist, majetnickost nebo všudypřítomná vina, a to vůči nejbližším lidem, aniž by je odsuzovala, ale naopak poukazuje na to, že je přirozené tyto pocity mít a že pro to člověk není špatný.
A přece všechno, co jsem právě napsala, nevypovídá o té knize vůbec nic.

1 16.09.2022

Z literárního hlediska velmi dobře napsaná a obsahově zajímavá knížka s perfektně trefným názvem.
Dopad minulosti rodiny na život potomků mě zajímá i v mém vlastním životě, a nemusí to být jen tragické válečné zkušenosti. Z tohoto hlediska bych dala více prostoru psychoanalytikovi, se kterým Sacha několik let pátrání po své rodové minulosti řešil a který by třeba byl díky nadhledu a zkušenosti schopen popsat a objasnit spojení mezi minulým a současným.
Škoda, že v českém vydání chyběly fotografie, třebaže obrázek na titulu je ve skutečnosti kresba podle reálné fotografie tety Margit.

11.09.2022

Vypravěčskému stylu Isabel Allende jsem propadla loni, hned s prvními stránkami Dcery štěstěny, prvního románu, který jsem od ní četla.
Když jsem se letos vydávala na prázdninovou cestu, kam jsem si mohla vzít jedinou knihu, potřebovala jsem jistotu, že mě ta jediná umožněná kniha bude bavit, ačkoli jsem ji ještě nečetla. Isabel byla jasná volba. Na letištích, nádražích, v letadlech i ve vlacích jsem na hodiny odcházela do Domu duchů, aniž bych se v něm na chvíli nudila nebo se cítila četbou přesycena. Skoro škoda, že jsem necestovala do Chile. Chybějící vizuální znalost reálií si ale dodatečně vynahradím filmem. Knížka je přečtená, tak teď už můžu.

7 27.08.2022