Syndrom Loutky přehled
Dina Rubina
Když osmiletý chlapec Peťa Uksusov sleduje, jak rusovlasá slečna padá z okna (jako loutka!), netuší, že tento zážitek nastartuje dvě největší posedlosti jeho života: loutky a Lizu. Ještě tentýž večer si autista Peťa začíná hrát s loutkami ostatních dětí a předvádí naprosto unikátní dovednosti a nadpřirozené výkony. V jeho rukou panenky a loutky doslova ožívají. Druhý den si Péťa všimne zrzavé holčičky v kočárku před obchodem s potravinami a uchvácen její krásou (vypadá jako panenka) se rozhodne, že jí unese. Když se Liza vrátí k otci, Peťa zjistí, že je dcerou ženy, která spáchala sebevraždu. Péťa dlouhé roky nespouští dívku z dohledu, a když Liza začíná studovat vysokou školu, rozhodne se nadobro od otce odejít. Od otce, právníka s pochybnou pověstí a podivnými sexuálními úchylkami...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OmegaOriginální název:
Синдром Петрушки, 2010
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Syndrom Loutky. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (12)
Zajímavá a čtivá kniha, která sice má svá postupná odhalení příběhu v pozadí, ale ten přichází jen mimochodem, bez napětí, není vrcholem vyprávění. Zajímavý je totiž samotný život Péti a Lízy, subtilní, psychicky nevyrovnané rusovlásky a jejího muže oddaného světu loutek.
Velmi se mi líbilo odhalování pro mě méně známého prostředí Ruska, zvlášť historie a atmosféra Lvova (teď už ukrajinského) byla vykreslena velmi přitažlivě. A pak sugestivní popis toho, jak určité téma či obor prorůstá životem člověka, který je v něm mistrem, jak díky tomuto sepjetí zakouší uznání i úspěch, ale stejně tak je příčinou mnohého jeho neštěstí. Petr v závěru vyslovuje touhu se od tohoto údělu osvobodit, jenže - kým by byl bez svého loutkářského mistrovství, bez své celoživotní vášně?
Jediné, co jsem v knize postrádala, byl Lízin pohled. Ačkoli se kolem ní skoro všechno točilo, ona sama stála pořád jakoby v pozadí. Byl to snad autorčin záměr, jímž naznačovala, že je Líza přiliš loutkou, než aby měla svůj vlastní hlas?
Druhá kniha od autorky (Bílá holubice...) a stejná zkušenost - výborné popisy s tajemným pozadím komplikovaného příběhu, nad nímž se zvedá mlha jen místy, občas a neochotně, a tedy za dlouho.
Popisy míst jsou brilantní, jako byste tam byli - dnes i v minulosti (tady mne v případě Prahy trochu zaskočilo, proč by si někdo, kdo město zná a dojede z letiště autobusem na Dejvickou, bral tam taxíka, aby dojel do Valdštejnské, na metru Malostranská, tedy pohodlně dvě stanice metrem, no nic, proti gustu; a také, že se platilo eurem, i s účtenkou - že by turisti na Kampě měli takové "privilegium"?).
Zde ohromuje především starobylý Lvov či kupecká Samara, ostrov Sachalin, okrajově "maskulinní" Petrohrad a samozřejmě Izrael. Stejně detailní jsou popisy loutek a vhledy do tohoto umění všech stylů (a teprve teď jsem si všimla původního titulu, Petruška, jak víceznačně pasuje!). A zejména jsou obratné popisy osob a jejich psychického rozpoložení (včetně syndromů a chorob), prokládané vyprávěními jejich, o nich či o komkoli jiném. Jenže ve výsledku se toho na mě jako čtenáře neúprosně stále valí všeho moc, ani chvilka vydechnutí, spíš nutnost stále víc se koncentrovat kdy, kde, kdo, co a proč, a jak to celé souvisí v celé košaté rozehrané partii.
Autorka trochu moc tlačí na pilu: psaní jí jde od ruky, ale někdy je prostě méně více. Přes pečlivé a soustředěné (a na můj vkus dlouhé a pomalé) čtení se mi stejně nepodařilo poskládat všechny střípky informací, vyprávění, vzpomínek, dopisů a zápisků mnoha různých vypravěčů tak, abych měla jasno aspoň v zachycených rodinných vazbách a poměrech i dobách a místech, kdy se dotyční postupně nacházeli, setkávali, odcházeli a vraceli se, a umírali.
Atmosféra houstla každou stránkou, "antických" dramat jakoby přibývalo, mystika a pověry přispívaly ke vzniku ba bujení šílenství různých typů a rozměrů, až nakonec vlastně do menší či větší míry postihlo všechny hlavní aktéry. O vícero zdravotních tragédiích "syndromu šťastného dítěte" a s ním úzce souvisejících lidských neštěstích ani nemluvě.
Tohle není čtení ani náznakem oddychové, a už vůbec není vhodné pro citlivky, ostatně ani hloubavým neudělá zrovna moc dobře, a se stupňující se hrůzou směřující k otevřenému konci to rozhodně není ani pro někoho, kdo oblibuje uzavřené příběhy, nejlépe s happy-endem.
Bez úchvatných pasáží o loutkářství a navštívených místech by to byl pro mne nervydrásající až nechutně neúnosný psychothriller.
Pozn.: abych se oprostila od temné stránky extrémních vášní a psychického narušení, budu raději vzpomínat právě na loutky, loutkářské umění a profesi vůbec, které jsem za celý život nevěnovala pozornost, nikdy nevyhledávala a neocenila. Tady mi autorka předestřela úplně jiný pohled na vyjádření mnoha lidských hnutí právě prostřednictvím loutek, více či méně komplikovaných. A jaký um a umění je třeba u skutečně kvalitních loutkoherců, spíše loutkářů, tvořících jak loutky, tak jejich příběhy a vdechujících tomu neživému život.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Syndrom Loutky v seznamech
v Právě čtených | 3x |
v Přečtených | 53x |
ve Čtenářské výzvě | 6x |
v Doporučených | 3x |
v Knihotéce | 87x |
v Chystám se číst | 63x |
v Chci si koupit | 11x |
v dalších seznamech | 1x |
Autorovy další knížky
2018 | Syndrom Loutky |
2016 | Bílá holubice z Córdoby |
1989 | Dům za zelenými vrátky |
2003 | Už přichází Mašiach |
2013 | Dvojité priezvisko |
Vím, že se k této knize ještě vrátím.
Je zvláštní. Jiná. Děsivě smutná, bez východiska. Ale přeci to dobře skončí. Nebo ne?