Slyšel jsem sovu zavolat své jméno přehled

19.08.2024

„[…] v indiánské vesnici je ten problém všem jasný: aby přežili, musejí si navzájem pomáhat; do kostela chodí všichni, i agnostici a ateisté. Činí tak z úcty k církvi jako takové a k člověku, který jí slouží, a protože na území 6 000 mil² je jen málo usedlíků, jimž by církev neprokázala nějakou laskavost, především svou ambulanční lodí a jejím personálem, oplácejí jí to tímto způsobem.“

Marek, mladý anglikánský vikář, umírá. Během posledních dvou let svého života je pověřen pastorací indiánských vesnic v Britské Kolumbii: v kraji velryb, fjordů, zasněžených hor, zátočin a ledových řek, které je třeba zdolávat na kánoi, řek, kam připlouvají zemřít lososi. – Margaret Cravenová načrtává přírodu i život ve vesnici zlehka, místo vyčerpávajících popisů naznačuje, postavy vypodobňuje několika tahy, zatímco jejich hlubiny ponechává jen jim samým. Píše novelu, nikoli venkovskou kroniku. Není sentimentální, ze života Kwakiutlů nevynechává alkoholismus nebo domácí násilí, neoplakává modernizaci (motorové čluny nahrazují kánoe, děti žvatlají anglicky, mladí odcházejí studovat do Vancouveru). Ani při popisu přírody se nesnaží o poetičnost. Vyjadřuje se prostě, vlastně až s určitou stylistickou naivitou, působí trochu nevypsaně (logicky, je to debut). Ten lyrický pel na novelu napadal samovolně. Dojímá, ale bez kýčovité sladkosti, krutě a prostě.

Citát vystihuje, čím mě knížka oslovila nejvíc: je to spíš oslava církve než křesťanství. Akomodaci tamního anglikanismu ostatně vystihuje výzdoba kostela, zejména indiánský Kristus s beránkem a temnýma očima domorodců. Markovo náboženství není cizorodým importem z Judey, vrůstá do krajiny a do společenství; nespočívá v dogmatice, ale v laskavosti, hlavně v sousedské výpomoci; nepotřebuje krev svatých, a už vůbec ne krev nesvatých. Motiv biskupa, jenž krmí kůrkami sendvičů mývaly, je popravdě jedna z nejhezčích věcí, na které jsem za poslední dobu narazila (ano, takovou církev potřebujeme, prosím). Znám řemeslně lépe napsané knihy, ale tahle je až moc laskavá, než aby se mi nelíbila.

11.03.2023

Tematika kněžství mě zajímá, proto jsem se na přečtení této knihy těšila. Ovšem zklamala mě. Celou dobu jsem čekala na nějaký stěžejní děj, ale bohužel jsem se nedočkala. Kniha se skládá z drobným příběhů jedné indiánské vesnice, kde většina jejích obyvatel již přešla na křesťanství. Aspoň formálně, protože se vždy celá shromáždí na mši. Je sem poslán mladý kněz Marek, který si postupně k nedůvěřivým Indiánům nachází cestu. Pro mě však kniha byla příliš zkratkovitá, nedokázala jsem se do děje tolik vžít, tolik si jej představit. Marek byl kněz, ale většinu knihy řeší dost povrchní záležitosti, kvůli kterým vlastně ani nemusel být knězem. Hodně mi tam chybělo něco hlubšího, vyobrazení hlubšího poslání kněze než opravovatele fary. Kněz ani kdokoli z knihy se snad za celou dobu nikdy nemodlil k Bohu, ani k němu žádným způsobem nezvolal. Když už se někdo modlil v nějaké vypjaté situaci, tak k indiánskému božstvu. Závěr je takový absurdní vzhledem k úvodu. nepopírám, že mi možná uniklo nějaké zásadní poselství této knihy.