Sourozenci Tannerovi přehled

18.02.2021

Trochu jak skok do zdánlivě klidného jezera plného spodních proudů, které vámi zmítají, ale nenechají vás utopit.
Walserova próza je plná monologů a dialogů. Struktura každé kapitoly je podobná. Nastíní prostor, rozložení hlavního hrdiny a pak ho nechá mluvit o konkrétních, ale hlavně abstraktních tématech, klidně přes větší množství stran. Postavy během těchto dlouhých rozmluv srší emocemi, kdy na začátku působí klidně, uprostřed monologu sebe samé rozhořčí, aby se nakonec zklidnily (přesto nedosahují hysterie Dostojevského figur).
Tento koncept nutí čtenáře udržet v maximální pozornosti, jelikož hybatel chování postav, potažmo plynutí děje, spočívá v drobných nuancích, které musíte stačit v tom skrytě divokém jezeře chytat.
A ono je to vynikající, zatraceně osvěžující, protože ta voda je ledová, ochlazena melancholickou atmosférou, která nad sourozence snesla snový opar.
Zastřenost děje neznamená, že není důležitý. Je naléhavý, protože pojednává o nadčasovém hledání místa ve světě, který funguje na jiných principech a pohybuje se jiným tempem, než je hlavní hrdina schopen pojmout. Přesněji, než Šimon pojmout chce. A tak vyčnívá, byť je sám obklopen více či méně podivnými figurkami. Pasáž, kdy se rozhodne vyrazit na návštěvu a spočítá si, že do cíle dorazí plynulou chůzí za jeden den, pak se ztrácí v lesích a vesnicích, bych se nebál zařadit do soukromého zlatého fondu literárních scén.
Řečeno v bodech, pomalá, jazykově vytříbená, myšlenkově obohacující kniha, která mě utvrdila v názoru, že se v německy psané literatuře 20. století skrývá množství klenotů. Stačí jen hledat.