Spálená setba přehled

08.10.2021

Jako žák 3.C. jsem považoval všechny vojáky z druhé světové za hrdiny, vždyť naše škola se jmenovala Kapitána Otakara Jaroše, hrdiny Sovětského svazu, tak jak jinak? A vodili nás pravidelně do kina Svět na projekce těch úžasných filmů z bojů s Němci a my si pak hráli v ulicích vysídleného města na tu válku a každý chtěl být Rusákem (a Němci byli ti outsideři, co museli prohrát)… Jiří Mucha prožil tuhle válku v Indočíně (ne, o té jsme nevěděli a nehráli si na Japonce a Anglány) a ve své knize se věnuje hlavně posttraumatickému syndromu navrátilce, kdy se z hrdiny náhle má stát zase obyčejný občan. Nejedná se tu o politiku, pouze o psychiku a o morálku společnosti, s kterou se lidé museli rychle vyrovnat, když „rozčilení pomine a místo velkých činů se lidé začnou zaměstnávat závistí“. Rozčilení z velkých dějinných zlomů, v kterých se lidé vybičují a potom „se budou vzájemně štvát pro tytéž hříchy, dokud z nich jeden nebo druhý nevydechne duši“. „Kdo vydrží, ten vyhraje?“ ptá se navrátilec. „Konečně jste pochopil základy morálky,“ dostane odpověď. Mucha zažil onen bolestný proces na vlastní kůži, a i když nejsem psychiatr, nepochybuji, že své psychické stavy vylíčil věrně v celé krutosti tohoto příběhu. Je to mrazivý příběh, snad s dobrým koncem… Literárně mi jeho psaní připomíná vláček jedoucí ze stanice do stanice, dialogy střídají důkladné popisy všeho kolem (malířský synek se nezapře), jazyk mírně archaický, kvituji snahu o poctivost, autor sám sebe rozhodně nešetří a zobrazuje své činy v plné nahotě.

26.03.2020

Docela úspěšná válečná a poválečná próza.