Spálená setba přehled
Jiří Mucha
![Spálená setba Spálená setba](https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83256/spalena-setba-83256.jpg?v=1310840358)
Generační román, zobrazující bez obalu posttraumatický syndrom vojáka vracejícího se domů z Indočíny, se odehrává v průběhu let cca 1938-1947. Voják se těžce navrací do běžného života, selhává v lásce a hledá své místo ve společnosti i osobním životě.
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Spálená setba. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
![jprst jprst](https://www.databazeknih.cz/img/users/empty.jpg?v=1446561771)
![4 z 5 4 z 5](img/content/ratings/4.png)
Román s autobiografickými prvky - vzpomínky na návrat po válce a první poválečné měsíce doma. K zamyšlení jsou zde názory a válečné zkušenosti lidí z protektorátu a vojáků, keří se aktivně zúčastnili bojů. Je zajímavé, jak výrazně se liší.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Spálená setba v seznamech
v Přečtených | 14x |
v Doporučených | 1x |
v Mé knihovně | 7x |
v Chystám se číst | 4x |
v Chci si koupit | 1x |
Štítky knihy
válečné rományAutorovy další knížky
1988 | ![]() |
1982 | ![]() |
1991 | ![]() |
1965 | ![]() |
1999 | ![]() |
Jako žák 3.C. jsem považoval všechny vojáky z druhé světové za hrdiny, vždyť naše škola se jmenovala Kapitána Otakara Jaroše, hrdiny Sovětského svazu, tak jak jinak? A vodili nás pravidelně do kina Svět na projekce těch úžasných filmů z bojů s Němci a my si pak hráli v ulicích vysídleného města na tu válku a každý chtěl být Rusákem (a Němci byli ti outsideři, co museli prohrát)… Jiří Mucha prožil tuhle válku v Indočíně (ne, o té jsme nevěděli a nehráli si na Japonce a Anglány) a ve své knize se věnuje hlavně posttraumatickému syndromu navrátilce, kdy se z hrdiny náhle má stát zase obyčejný občan. Nejedná se tu o politiku, pouze o psychiku a o morálku společnosti, s kterou se lidé museli rychle vyrovnat, když „rozčilení pomine a místo velkých činů se lidé začnou zaměstnávat závistí“. Rozčilení z velkých dějinných zlomů, v kterých se lidé vybičují a potom „se budou vzájemně štvát pro tytéž hříchy, dokud z nich jeden nebo druhý nevydechne duši“. „Kdo vydrží, ten vyhraje?“ ptá se navrátilec. „Konečně jste pochopil základy morálky,“ dostane odpověď. Mucha zažil onen bolestný proces na vlastní kůži, a i když nejsem psychiatr, nepochybuji, že své psychické stavy vylíčil věrně v celé krutosti tohoto příběhu. Je to mrazivý příběh, snad s dobrým koncem… Literárně mi jeho psaní připomíná vláček jedoucí ze stanice do stanice, dialogy střídají důkladné popisy všeho kolem (malířský synek se nezapře), jazyk mírně archaický, kvituji snahu o poctivost, autor sám sebe rozhodně nešetří a zobrazuje své činy v plné nahotě.