Stará garda přehled

28.01.2018

Svým konceptem je Stará garda výborná kniha - ve fotografii nejde jen o portréty samotných umělců, ale i o dokument míst, kde pracují. Líbí se mi vyrovnanost fotografické a textové složky knihy. A skvělé je samozřejmě povídání s natolik svébytnými lidmi, jako jsou třeba Pavel Brázda, Stanislav Kolíbal, Jan Švankmajer nebo Jan Ságl. U každého zpovídaného se ocitáme trochu mimo čas. Oni pochopitelně mluví o nějaké konkrétní době, ale za svým si šli kolikrát navzdory tlaku společnosti. Jde o vizuální umělce, kteří obstáli, a jejich nadhled je osvobozující - zřejmě právě proto, že si většinou prostor pro svou tvorbu museli vybojovávat nebo se museli smířit s tím, že nebudou moct vystavovat. Kromě síly jednotlivých osobností zaujmou i některé detaily, třeba drobné básničky, které Daisy Mrázkové psal její manžel po umytí nádobí. Nebo zařazení rozhovoru s Janem Saudkem (otázka: Jste si jistý, že peníze jsou měřítkem úspěchu? odpověď: Absolutně.) hned vedle Jiřího Šalamouna (otázka: Kdysi jste napsal pokyny pro budoucí výtvarníky; že by neměli být lační peněz a taky by neměli pít. odpověď: Protože vás to zlomí. Takových příkladů jsem viděl spoustu, shořela na tom půlka lidí z Akademie i z UMPRUM.) Tohle nikdy nebude kniha pro davy a je skvělé, že vznikla:

"Uvědomte si, že tahle civilizace autentické umění nepotřebuje. Potřebuje masovou kulturu, aby zabavila lidi ve volném čase, než je znovu nažene do výrobního procesu. Aby se nebouřili, aby moc nepřemýšleli o svém údělu. Čili potřebuje své zpěváčky, muzikály, komerční trháky s výbuchy a počítačovými triky, kde si lidi odreagují agresi a nevnášejí ji do společnosti.
A také potřebuje reklamu, aby lidi masírovala k ještě většímu konzumu. Bez dobře fungující reklamy by se tato civilizace zhroutila. Proto jsou nejlépe placenými „umělci“ reklamní výtvarníci a filmaři.
Ale k čemu by civilizaci bylo autentické umění? Autentická imaginace je vždy podvratná. Proč by tedy měla společnost podporovat něco, co ji rozvrací?"
(Jan Švankmajer)