• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Petr Vizina

Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě

„kazdy rozhovor me zaujal, nektery dojal a vsechny me velmi potesily. zadna vata, perfektni zpracovani, panove, diky!“
— Tilte

---

Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě

„43 ______petr vacík "U tebe doma sedí na poličce soška Buddhy pod Kristovým křížem. Leckterého křesťana by takový obrázek uvrhl ve zmatek, že montuješ různá náboženství dohromady. Co bys na to řekl? Že součástí řeholních pravidel jezuitů je kromě historické verze ze šestnáctého století také verze moderní, jakási formulace principů našeho řádu v současném kontextu. A v té moderní verzi je napsáno, cituji, že se musíme „snažit obohacovat vlastní spiritualitu duchovními zkušenostmi, mravními hodnotami a teologickými a symbolickými projevy jiných náboženství“. Jenomže když máš doma Buddhu meditujícího pod křížem, který je tím jeho stromem probuzení, tak sice děláš přesně to, co je napsané v řádových pravidlech, ale někdo méně znalý se urazí. Ale já si myslím, že my pod tím stromem meditujeme všichni. Dává smysl ty symboly míchat? O mezináboženské tematice platí: Čím jsi povrchnější, tím větší vidíš rozdíly a vzdálenosti. Čím víc jdeš do hloubky, tim spíš zjistíš, že jde o kontinuum. Proto ta věta v našich jezuitských pravidlech, že máme učinit poklady spirituality jiných náboženství součástí pokladů naší vlastní spirituality. Ta se na to dívá z té hloubky. Jen fundamentalista nikdy nepřijme do svého prostoru posvátný předmět jiného náboženství." Za mě to úplně nejsou rozhovory pro hledající, protože velká část respondentů mi připomíná Palánovy Samotáře. Pokud ovšem někomu tato kniha pomůže vytrvat nebo najít cestu ke Kristu - splnila svůj účel. Ale moc tomu nedávám :o) Pro mě to bylo zbytečně chaotické a taky trochu smutné jak často a kudy všude v křesťanské Evropě bloudíme. A ANO "Na dně každé lásky je Bůh." 3/3“... celý text
— Chesterton

---

Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě

„Chceš-li najít Boha, tak nehledej. On si Tě sám najde. Filosofické drama na pozadí hledání a popírání nejen Ega, neboť čím vším můžeme být, když jsoucno rozptýlené do miliontých hvězd, buněk, atomů, kvarků a menších částic - jednoduše popřeme? In nomine Patris et Filli et Spiritus sancti. Amen. Duch, duše, jsoucno, pestrobarevnost myšlení, myšlenky, vzduchoprázdno. Teď a tady. Kouzla, mystika. Čaroděj. Dobroděj. Přijetí.“... celý text
— bee88maja

---

---

Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě

„Niterné rozhovory o dotyku duchovna, o vnitřní proměně devíti individualit, podané srozumitelně. Bylo citelné, že se autorská dvojice v tématu orientuje. Jedná se o velmi skromná a otevřená svědectví ukazující pestrost duchovního života.“... celý text
— Semtamťuk

---

Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě

„„Mystici jsme potenciálně všichni. Jde jen o to, jestli si to uvědomujeme. Všichni přece máme zážitek úžasu ze skutečnosti, všichni se někdy ocitneme v hlubokém tichu anebo zkoušíme, že do sebe věci tajemně zapadají a dávají nám smysl. Tohle zná každý, jde jen o to, jestli to pěstuje.“ (Adam Borzič) Nečekal jsem od téhle knihy nic zvláštního, vlastně jsem si ji půjčoval jen ze zájmu o jednu ze zpovídaných osob a trochu počítal s tím, že si soubor rozhovorů třeba ani nepřečtu celý. Byl jsem velmi rázně vyveden z omylu a byl jsem vyveden z omylu velmi rád. Nejen, že každý z respondentů má zajímavý příběh a dokáže ho srozumitelně sdílet – s jednou, možná dvěma výjimkami jsem měl pocit, že nějak rozumím spiritualitě každého z devítky -, ale navíc všichni zpovídaní tvořili dohromady vzájemně se doplňující obraz toho, co znamená žít spiritualitu v současné době. Mohou za to kromě dobře vybraných osobností jistě i tazatelé, kteří věděli, na co se ptát a kam každý z trialogů směřovat. (Zajímavost je, že až když jsem měl knihu doma, zjistil jsem, že je pod ní spolupodepsán Petr Vizina, se kterým jsem se na podzim něco namudroval o literatuře a teologii – inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-) Východní náboženství mi nejsou blízká a ani v experimentování s psychotropními látkami se nevyznám. Tyto polohy knihy pro mě tedy byly zajímavé, ale silněji ke mně rozhovory promlouvaly tam, kde se promýšlelo opření se všedního dne do spirituality (a spirituality do všedního dne), zpracovávání těch nejběžnějších zážitků a prožitků. Mystika jako kultivace etické existence v konkrétních vztazích, v konkrétních životních podmínkách, v citlivosti a pozornosti vůči nebezpečím a v důvěře vůči zdrojům. Být spirituální může znamenat být v dobrém smyslu praktický, snažit se vidět věci s maximálním soucitem k sobě a s jasností, najít své vlastní místo, z něj se pak vydat na duchovní cestu a stát se co nejlepší verzí sebe sama. Nejvíc překvapivé pro mě bylo setkání s Alicí Koubovou. Její příspěvek byl nejen hodnotný její úžasnou otevřeností, ale velmi cenným způsobem vyvažovala jinak pochvalná slova na adresu spirituálních aktivit. Když říká, že „narazit na vlastní stíny nebo nezralost bývá ponižující, a proto se mnoho lidí utrhne a ‚zaplácne‘ to transcendencí“, říká něco velmi důležitého. Její důraz na to, že musíme vnímat „cit pro to, kdy skutečně jde o osvobození se od ega a kdy o masochismus, kdy jde o svobodu a kdy o útěk od reality, kdy jde o odvahu se prosadit a kdy o narcismus, kdy jde o odevzdání se a kdy o rezignaci, kdy jde o autonomii a kdy o neochotu se na někoho spolehnout, kdy se realizuju a kdy podléhám workoholismu“ je nenahraditelným korektivem našeho okouzlení spiritualitou. Pozorně jsem poslouchal i její negativní zkušenost s patriarchalitou a mocenskostí katolické církve. „Viděla jsem lidi v hlubokých formách sebeiluze, kompenzující si nepojmenovaný pocit nedostačivosti nezralost, strach ze sebe,“ říká paní Koubová a nelíbí se jí ani „zdánlivá svoboda myšlení podporovaná za podmínky, že ti to nakonec vyjde správně“. Takovou zkušenost sice osobně nemám, ale stejně mi ta varující slova přijdou patřičná. Jako katolický křesťan jsem se zvýšenou pozorností sledoval výpovědi svých souvěrců. Jezuita Petr Vacík mluví o tom, že svátosti se přeceňují a že člověk nepotřebuje církev, aby mohl žít v Boží přítomnosti. Takový pohled je zajímavý, minimálně je zajímavé nad takto otevřeným pojetím přemýšlet. Ale stejně jsem byl rád, že závěr knihy patřil sestře Denise. Zdálo se mi, že v sobě zahrnuje jak rozhled a otevřenost, tak dobrou a potřebnou zakořeněnost v tradici. Cítil jsem se, jako bych se po velezajímavé cestě zase vrátil – obohacen, neodcizen – do bezpečného domovského přístavu, kde Bůh a člověk patří k sobě, kde už se nehledá, ale kde se žije v jistotě vztahu. Znamení neznámého se u ní mění na znamení důvěrně známého. „Jak jako představuješ?“ odpovídá sestra Denisa na otázku „Jak si představuješ Boha?“ a já se nedokážu neusmát pokaždé, když si na tuhle reakci vzpomenu. A se značným potěšením jsem registroval, že úplně poslední věta knihy, ve které sestra Denisa konstatuje, že „Bůh je v srdci každé skutečnosti“ není nepodobná mému oblíbenému Renčovu výroku, že je „na dně každé lásky Bůh“. Tahle téměř shoda mi byla zvlášť milá a symbolicky korunovala můj dobrý pocit z pobývání na stránkách této knihy. „Náboženský život nemůže začít tím, že by se nám líbilo, kdyby Bůh existoval. A od toho si odvodíme identitu, dějiny, etiku... To přece nejde. To by byl podvod.“ (sestra Denisa Červenková)“... celý text
— mirektrubak