Staří mládenci přehled

19.09.2022

Staří mládenci se natolik vymykají obvyklým de Montherlantovým tématům, že mohli vyjít i za minulého režimu. Tentokrát se tedy nesetkáme s výjimečnými, vzdělanými a činorodými lidmi, kteří mají dokonce jisté právo zabíjet své bližní (ovšem jen ve válce, aby je snad nějaký plebs netahal po soudech), ale naopak se všemi, které autor nesnášel: s chudými, línými, kapitalisty a ženami, jejichž všeobecná tupost v této knize přesahuje všechny meze. Soudruhům se asi líbilo, že knížka pojednává o zchudlých šlechticích, kteří jsou tak reakční, že si demonstrativně odmítnou nechat zavést proud (což byl mimochodem v těchto kruzích běžný projev odporu vůči novotám a stejně se zachoval i autorův otec), ale asi jim uniklo, že autor se stejně negativně staví proti pasivitě a lenosti, ať už postavy pocházejí z jakýchkoli vrstev.
Hlavní hrdinové nejsou hloupí, ale líní, naprosto neschopní jakékoli akce a naivní. Pan Eliáš je navíc velice zlý a rád má jen své kočky. Což je u autora opakující se motiv, ale zatímco ušlechtilí hrdinové chovají ušlechtilé kočky, pan Eliáš má obyčejnou Micinku a Mourka. Jistý klasik, který běžně topil psy, tvrdil že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi; ale popravdě řečeno, nikde jsem nepotkal tolik misantropů jako ve facebookových skupinách chovatelů koček.
Druhý hrdina, pan Leon, je výrazně sympatičtější postava, ale ani on není ochoten změnit svůj osud, což by v první řadě znamenalo začít pracovat. A tak i se strýčkem Eliášem oba "staříci" (padesátník a šedesátník) začnou svou situaci řešit až v okamžiku, kdy jim hrozí vystěhování z jejich domova. I potom ale jejich snaha končí u žebrání peněz od bohatého strýčka bankéře, domýšlivého tupce, který se k penězům dostal jen díky známostem v bankovních kruzích.
Knížka je pro mě antipodem toho, čemu se říká laskavý humor. Je opravdu vtipná, ale spíš než o humor jde o krutý výsměch. Celé to autor dorazil velice dojemným a smutným koncem, v němž se teprve všechny postavy projeví ve své nejodpornější podobě.
Ještě dvě poznámky na závěr. Jednak bych chtěl zdůraznit, že de Montherlant byl opravdu velký spisovatel, za první republiky byl překládán pravidelně, za minulého režimu vyšla jedna knížka a od té doby nic, takže jeho poválečná tvorba (to už se věnoval hlavně divadlu) je u nás prakticky neznámá . Nevěřím, že by se to někdy mělo ještě změnit.
A pokud jde o konkrétní vydání z roku 1986 (na tu dobu šlo o dost nízký náklad), odeonská Světová četba je ideální do kapsy podzimní bundy nebo zimního kabátu. Malý formát, lehká brožovaná knížka, pokud jako já neustále někde na něco čekáte, tak tu možnost vytáhnout knihu z kapsy oceníte. Ale asi to je tím starým lepidlem, na straně 120 se mi knížka v rukou doslova rozpadla. Kdybych ji neslepil izolepou, nemohl bych ji nikdy dočíst.