Sto rokov samoty přehled

včera

Co se dá asi napsat v pár větách, navíc když klasik nepotřebuje žádnou reklamu. Snad jen - přečtěte si ho. Já jsem se k nedočtenému vrátil až po čtvrtstoletí. Z té doby znám nazpaměť ty slavné a uhrančivé úvodní věty, ale až letos jsem poznal, že konec tohohle románu, celá jeho poslední kapitola, patří k tomu nejkrásnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo kdy napsáno. A to mezi tím legendárním začátkem a koncem, to je totální román, který patří sbalit na pustý ostrov. Když si řeknete, že příběh toho rodu se vlastně chová jako jeden lidský život, od těch zmiňovaných prvních vět právě po ten konec, že je to pravda o nás a naše zrcadlo, zamrazí vás ještě dlouho po přečtení.

Z toho přelomu tisíciletí si nesu před očima taky Miroslava Moravce, Jiřinu Jiráskovou a Vladimíra Dlouhého v jedinečné inscenaci z Vinohrad. A teď jsem si všimnul, že román poprvé v historii zfilmovali a že ta adaptace měla na Netflixu premiéru minulý týden. Už jen z traileru mám husí kůži. A mám očekávání, protože tahle kniha a vlastně každá Márquezova věta je nezaměnitelný klenot, vždyť se podívejte na tu ukázku z kongeniálního překladu Vladimíra Medka (mimochodem překladatele Harryho Pottera). Dnes je ukázka delší než obvykle, ale copak se dá zkrátit?

--

„V onom Macondu, na které zapomněli dokonce i ptáci a kde prach a vedro byly tak úmorné, že se už sotva dalo dýchat, Aureliano a Amaranta Úrsula, samotou, láskou a samotou lásky uvěznění v domě, kde se už málem nedalo spát, takový hluk tam tropili červení mravenci, byli jediní šťastní lidé, nejšťastnější na celé zemi.

Gaston se vrátil do Bruselu. […] Od onoho prvního odpoledne Aureliano a Amaranta Úrsula soustavně využívali oněch řídkých chvilek, kdy byl Gaston pryč, a milovali se s utajovanou vášní, téměř vždy nakonec vyrušeni ze svých nejistých spojení manželovým nenadálým návratem. Když však shledali, že jsou v domě sami, zmocnila se jich posedlost opožděné lásky. Byla to pošetilá, ztřeštěná vášeň, při níž se Fernandiny kosti v hrobě zachvívaly hrůzou a která je oba udržovala ve stavu ustavičného vytržení. Skřeky Amaranty Úrsuly a její výkřiky, kdy umírala láskou, se ozývaly o druhé odpolední na stole v jídelně právě tak jako ve dvě hodiny v noci ve spižírně. „Co mě nejvíc mrzí,“ smávala se, „jsou všecka ta léta, o která jsme přišli.“ Zmámená vášní viděla červené mravence, jak pustoší zahradu a ukájejí svůj předvěký hlad na všem, co bylo ze dřeva, a viděla onen proud živoucí lávy, jak znovu zaplavil verandu, hubila je však jen tehdy, když je našla ve své ložnici. Aureliano zapomněl na pergameny, přestal chodit do města a na dopisy učeného Katalánce odpovídal jen tak, aby se neřeklo. Ztratili zdravý rozum, ztratili pojem o čase i všecky pravidelné návyky. Znovu pozavírali okna i dveře, aby nemuseli ztrácet čas svlékáním, a chodili po domě jen tak, jak po tom vždycky toužila Krásná Remedios, zmítali se nazí v bahnisku na dvoře, a jedenkrát odpoledne se div neutopili, když se milovali v nádrži s vodou. Zakrátko natropili víc škod než červení mravenci: zničili nábytek v pokoji, potrhali svým řáděním rohož, jež přestála i smutné válečné lásky plukovníka Aureliana Buendíi, a rozpárali matrace, vyprázdnili je na podlahu a pak se zalykali v oblacích bavlny. Aureliano byl stejně ohnivým milencem jako ona, přesto však to byla Amaranta Úrsula, jež svými ztřeštěnými nápady a svou milostnou nenasytností ovládala onen pustošivý ráj; jako by lásce věnovala všecku tu nezdolnou energii, kterou její prababička vynakládala na pečení karamelových zvířátek. Ostatně zatímco ona vykřikovala rozkoší a z plna hrdla se smávala vlastním výmyslům, Aureliano byl den ze dne zamlklejší, poněvadž jeho vášeň byla sžíravá a uzavřená do vlastního nitra. Oba však přitom dosáhli takového stupně mistrovství, že když se vydali ze všech sil, uměli najít rozkoš i v únavě. Zjistili, že únava po milování v sobě skrývá neprobádané možnosti, daleko rozmanitější než sama touha, a oddávali se zbožňování svých těl. Aureliano hnětl tuhé prsy Amaranty Úrsuly vaječnými bílky nebo jí potíral pružná stehna a broskvově hebké břicho kokosovým máslem a ona si hrála s jeho mohutným údem jako s panenkou, tyčinkou na rty mu malovala oči jako šaškovi a tužkou na obočí turecký knír, vázala mu nákrčníky z organtýnu a nasazovala mu staniolové kloboučky. Jedné noci se od hlavy až k patě natřeli broskvemi v cukru, olizovali se jako psi a milovali se na verandě jako posedlí, a probudil je teprve příval krvežíznivých mravenců, kteří se je chystali zaživa pohltit. […]

Oba se vznášeli v prázdném vesmíru, kde jedinou každodenní a věčnou skutečností zůstávala láska.“

včera

Ačkoliv jsem místy nebyla schopná určit, jestli si z nás autor náhodou nedělá legraci, román mě strhl. Mám obecně ráda magický realismus a dlouhá souvětí, takže tady jsem si přišla na své. Po vyhledání rodokmenu rodu Buendíů na Wikipedii, který jsem si vytiskla jako tahák a berličku, jsem nakonec autorovi odpoustila i tu fantasmagorickou smršť Aurelianů a José Arcadiů (ale stejně si představuju, jak se asi chechtal, když to psal).