Sto roků samoty přehled

31.03.2025

Sto roků samoty je monumentální pouť osudem, vrtkavostí lidských hříchů a vykoupení. Čte se specificky, složitě, překypuje formálností, zacykluje se a opakuje, nemluví k čtenáři, přesto s ním vede dialog. Dílo vypravuje příběh stovky hlavních postav a současně žádné. Na ničem v životě nezáleží. Jistoty neexistují. Jde o nadgenerační záležitost dalece přesahující úděl člověka a boj jednotlivce se životem, jež popisuje touhy, úskoky i pohromy z dálky, bez zabarvení a zainteresovanosti. Jako kdyby kniha otevírala dveře do vnímání, které z takového nadhledu (chce se mi napsat až božského) mozek nikdy nemá možnost vidět, protože se zákonitě umí soustředit jen na svůj časoprostor a myšlenky vlastního já. Po jedinečné exkurzi do pomíjivosti nejen člověka, ale i generací, rodů, kronik a měst zůstává jen posměch a pach hanby, kterou nemá kdo smýt. Co jsou ty nejsilnější city proti toku času a melancholické hře dějin? Z posledních řádků a slov cítím dvě silné emoce: smutek, ale také obrovské pochopení pro všechny, kdo příběhem prošli. Gabriel García Márquez napsal dílo mnoha vrstev, které nutí k zamyšlení a alespoň chvilkovému odosobnění.

27.03.2025

(SPOILER) Tahle knížka vám zůstane sedět v hlavě.
Mínus má za ta jména. Chápu že šlo o rodinu, kde se pořád dědilo jméno Pepa ale za chvíli v těch Pepících a Aureliánech člověk plave. Ke čtení doporučuji si opatřit rodokmen, pořád jsem ho googlila.
Popisek tvrdí, že je to kniha o šesti generacích ale ona je vlastně jen o zrození, životě a konci Maconda. Vesnička vzniká, rozrůstá se, prožívá divokou pubertu či lásku s banánovou společností aby zustala opuštěná, zlomená a zemřela. První půlka se mi líbila. Konec je opravdu hodně depresivní. Nemohla jsem z toho usnout. Márkez psal s lehkostí, fantazií a zároveň i pochopením pro různá zvláštní hnutí lidské mysli.