Světlo lásky přehled

30.08.2019

Friedrich Hölderlin se narodil roku 1770 a už od malička často trpěl osamělostí. Samotného mě vyděsily jeho dopisy příteli z doby, když mu bylo asi 16. Později studoval Tübingen, v ročníku společně s Hegelem a Schellingem, s kterými navázal úzké přátelství. Zamiloval se, milá mu zemřela a on se zbláznil a téměř čtyřicet let žil ve stavu šílenství. Tak by se dal popsat život, ale proto tady nejsme, důležitější je tvorba. S Hölderlinem jsem se poprvé setkal, když jsem četl soubor Heideggerových esejí "Básnicky bydlí člověk". Byl jsem nadšen jakým způsobem se do jeho textů člověk noří - čtenář se neponoří do děje nebo snad okamžiku, nýbrž do věcí, jak jsou, do jejich bytí. Tehdy jsem si našel celý text začínající "V rozmilé modři kovovou střechou kvete kostelní věž", který je i součástí této sbírky, samotná první věta otvírá... otvírá "otevřeno". Jinde Hölderlin píše "Pojď do otevřena, příteli", otevřeno - to je to místo, kde ne, že se odehrávají, ale nějakým způsobem prostě jsou Hölderlinovy básně. Od těch zamilovaných přes vlastenecky laděné až po básně šílence. Básně jsou to k četbě vskutku náročné, náročnější si nedovedu představit, chce to čas, soustředění a schopnost ponoření se do textu samého... a kromě toho taky znalost Řecka. Ať už budeme popisovat Hölderlinovy básně jakkoli, nesmíme zapomenout na to, že jsou především řecké. Bohové v nich mají výsadní místo a stejně tak rytmy, kterými psali už antičtí autoři. Hölderlin si dává dobrý pozor, aby "nic nepovažoval jako dané", protože to je, podle něj, pro básníka to nejhorší, co může nastat. "...a nadevše důležité je, aby básník (...) nepřijal nic jako dané, aby nevyšel z ničeho pozitivního, aby příroda a umění, jak je poznal dříve a jak je vidí, nepromluvily dříve, než se vynoří nějaký jazyk jemu; to jest dokud se to dosud neznámé a nepojmenované nestane v jeho světě známým a pojmenovatelným...", to jsou důležitá slova, bez jejichž naplňování by asi poezie nenabývala smyslu jako nabývá nyní. Hölderlin toto naplňoval až radikálně, proto snad některé jeho básně mohou připadat nanejvýš nepochopitelně. Pochopit? Ale vždyť to vlastně ani není účel, účel je snad takový popsat věci, ne ani to, jak a jaké ty věci jsou, ale spíše to, že prostě jsou.

Přikládám jednu ze vstřebatelnějších a (z mého pohledu) optimističtějších básní

Málo vědět...

Málo vědět, zato mnoho se radovat
Je dáno smrtelným,

Proč, krásné slunce, mi nestačí,
Ty květe mých květů! v májovém dni
Tě nazvat jménem? Znám něco vyššího?

Ó, já bych raději byl jako děti!
A jako slavíci bezstarostně zpíval
Svou radost!