Tam za vodou přehled

19.12.2022

Nebyl by to snad ani Vladimír Páral, aby do své hry v zátoce velkého Slapského jezera, kde se pokojná hladina líbá s tichým nebem, nezapojil celou plejádu nejrůznější postaviček, obyčejných Pražanů s jejich každodenními traumaty, frustracemi a stresy. Stejně tak nezpochybnitelný je i jeho styl - nekonečné opakování celých sekvencí, jako bumerang se vracející scény a výjevy, detailní drobnokresba jednotlivých charakterů včetně jejich profesního zařazení, zběsilý kolotoč vzájemných vztahů, který se otáčí stále rychleji a rychleji a u něhož si nikdy nemůžete být jistí, kdo na konci skončí v které posteli. Tentokráte Vladimír Páral přihodil na misku vah i jakousi dětskou hravost a dovádivost, která ruku v ruce s typicky páralovským humorem vytváří podivuhodný amalgám ve své podstatě statického příběhu, jenž nicméně hýří a víří v oslepivém malsrömu, vysílaje panožky do všech světových stran. Můžete to milovat, nebo nenávidět, můžete se neskutečně bavit nebo zívat nudou, můžete nadávat nebo řičet nadšením… a dost možná se vám tohle všechno stane, než otočíte poslední stránku a s povzdechem knihu odložíte.

22.10.2020

Doby, kdy jsme ve čtvrtek stáli fronty na nového Párala, se naštěstí již nevrátí. Bohužel zjevně ani tehdejší autorova literární invence. Ústup ze slávy začal už v okamžiku přechodu na sci-fi témata. Tam zdaleka nebyl tak silný jako v prostředí chemiček a textilek. V této knize kupodivu začal jak v době své slávy, bohužel mu to dlouho nevydrželo a pasáž o absurdním společenství je už zase jen nudná smyšlenost. A korunu nasadí v závěru. Třebaže dříve se nebál svého hrdinu i nechat zemřít, tady to je jak z Harlequina.