Tančící skály: O vývoji života na Zemi, o člověku a o Bohu přehled

01.04.2024

Chjo, mám hlavu jako balón a přemýšlím.
Nejsem věřící a možná proto velmi často sáhnu po vysvětlení nebo cestě těch co víru v Boha mají a snažím se pochopit...
Předně závidím dětem, kteří jsou nebo byli studenty pana Váchy. Na takových přednáškách bych chtěla být.
A potom já stejně pořád tápu a vnímám, že mi spousta věcí není blízká a někdy i nepochopitelná. Třeba to, že novorozené dítě je třeba pokřtít, aby se zbavilo hříchu.

09.08.2022

Hmmm. Jsem v nezáviděníhodné pozici ateisty komentujícího náboženskou knížku. A co víc: ateisty, jemuž se ta knížka moc líbila, jakkoli s ní někdy fundamentálně nesouhlasil.

V první části autor stručně připomíná dějiny světa – od Velkého třesku přes vznik aminokyselin a vystoupení života z oceánu po vývoj člověka. Potud lze těžko něco namítat, dozvěděla jsem se řadu zajímavých věcí. Například že před 60 000 lety v perské jeskyni Šanidár jedna lidská bytost pohřbila druhou... a ozdobila její hrob květinami. Nádhera, že?
Účelem této rekapitulace je samozřejmě určitá forma teleologického argumentu – z díla (světa) usuzujeme na tvůrce (boha). A tady začínám mít trochu problém. Autor popisuje kosmogenezi a evoluci jako proces cíleně směřující k nám („Hořeli jsme ve hvězdách.“), načež z jejich nepravděpodobnosti a podivuhodnosti – nějak – vyvodí boha. Jako by se to rozumělo téměř samo sebou a opak byl šílenstvím. Z mého hlediska provedl kierkegaardovský „skok víry“, ne dedukci. Ale nevadí, knížka se neobrací k ateistům, nýbrž k (převážně) katolickým studentům. Jejím cílem není apologetika, nýbrž katecheze, takže ok.
Po tomto „skoku“ od vědy k víře následuje náboženská část. V ní autor sděluje myšlenky a zkušenosti (zejména své a velkých mystiků) k tématu církve, modlitby, hříchu, ale třeba také zvířat, našich „mimolidských bližních“. Formuluje je s pokorou sobě vlastní a s úctou ke svobodnému úsudku svých mladých posluchačů. Tohle mě na něm nikdy nepřestane okouzlovat. Stejně jako poetický sloh, nevyhnutelně upomínající na „básníka“ křesťanské evoluce Teilharda de Chardin.
Mnohdy nabízí pozoruhodné podněty. Třebas že těžký hřích nás navzdory svojí hrůznosti alespoň učí větší laskavosti k ostatním hříšníkům. Nebo že modlitba je častěji rozrušující a trýznivá než uklidňující. Případně že příroda je svátostí ve stejném smyslu jako církev. Kdo by nechtěl mít tak znepokojivého katechetu? :)
Někdy páter Vácha končí přednášku nějakým „nevím“. Kupříkladu v otázce theodicey a nevyslyšené modlitby, což je celkem očekávatelné: vždyť žádný ze světců a/nebo církevních učitelů lepší odpověď neměl. Nejistota velkého člověka vždycky působí dojemně.
Jenže... vezměme si autorovu argumentaci proti interrupci. Člověk má mít právo, říká páter Vácha, přijít na svět, aby mohl vyzpívat radost a chválu svého Stvořitele. Ovšem tahle kapitolka následuje po té na téma „proč bůh dopouští takové zlo“, po níž si jeden klade otázku, jestli ke chvále vůbec máme důvod. (Ne, myslím si já coby škarohlídský gnostik: je větším blahem se nenarodit, než narodit.)
Nebo kapitolka o Bibli. Dozvíme se, samozřejmě v souladu s prastarou interpretační tradicí, že dějepisné knihy Bible nejsou (vždy) míněny doslovně, nýbrž jako alegorie, symbol atd. Ale pisatel řekněme „První Samuelovy“ očividně žil a zemřel v domnění, že vypráví historickou skutečnost, ne podobenství. Já chápu, že tak můžeme text vnímat zpětně, jenže faktem zřejmým každému hermeneutikovi zůstává, že svatopisec tvořil s určitým záměrem a v jistém žánru, což my prostě ignorujeme. Byl-li bůh inspirátorem textu, proč toho ubožáka nevyvedl z omylu?
Přesto pokládám knížku za skvělou. =) To proto, že autor je v každém případě osobnost hodná nejhlubšího respektu.