Tělo ve středověké kultuře přehled

01.10.2013

(Uwaga spoilery!) Středověk je božský a Jacques Le Goff je jeho prorok (tedy ještě s Georgesem Dubym in memoriam). Přesně tohle nejspíš dostanete z každého, kdo složil na našem ústavu jistou velmi problémovou zkoušku a nepotřeboval kvůli tomu prodlužovat studium minimálně o semestr. Středověk je božský, ó ano.

Tělo ve středověké kultuře má jednu obrovskou výhodu, a to je, že se výborně a snadno čte. Jak jsem mlátila hlavou do stolu, že ani za zlatý prase nikdy nepochopím určité pasáže Věku katedrál, na Těle jsem si přímo smlsla.

Další z výhod je neotřelost zpracovávaného tématu. Ze středověké kultury už se prošlo kde co, o sporu Bernarda z Clairvaux a opata Sugera o gotiku jsem četla už asi čtyřikrát, ale i tělo, ten flák masa a kostí, má své dějiny. Na jednu stranu je tělo zatracováno a odsuzováno, ale na druhé je tělo Ježíše glorifikováno a oslavováno. Na podobných kontrastech a napětí mezi protiklady stojí středověká kultura.

Přečtete si kapitolu o smíchu, slzách, snech, krvi, obžerství a na závěr si přidáte část o středověkých metaforách, které obsahují slovo tělo. No řekněte, napadlo vás někdy, že smích nebyl ve středověku přípustný i z toho důvodu, že Ježíš sice v Bibli třikrát zapláče, ale nikdy se nahlas nesměje? A víte, o co prosil a za co modlil Ludvík IX. Svatý? Ten ideál středověkého panovníka, který umřel během zpackaný křížový výpravy někde v Tunisku? Něco, co drtivá většina z nás má a dost často s tím plýtvá. Že nevíte? Tak mazat do knihovny pro Tělo.

Prostě musím dát 5/5 knize, ve které jsem si přečetla o definování tří řádů pomocí jejich vztahu k tělu, což ze mě udělalo u oné krizové zkoušky brutálního znalce. Perfektní počtení! Nechť žije věčně středověk a jeho velký prorok. Amen.