Teologie křesťanského manželství přehled

19.09.2022

„Musí-li být církevní právo v Ježíšově duchu právem milosti, pak se církev v rámci svého právního řádu musí stále tázat, zda bere v potaz i obtížné a komplexní lidské situace, nebo zda necitelně zraňuje a zapuzuje lidi, kteří jsou připraveni k zásadnímu obrácení a smíření a ve své situaci dělají, co je v lidských silách, místo aby jim lidsky a křesťansky účinně pomáhala.
Je třeba vyrovnat se s konkrétní lidskou situací. Už podle pravidel tradiční morální teologie je třeba při posuzování morálních kvalit jednání brát rovněž v úvahu jeho okolnosti. K nim patří i mentalita vládnoucí v současné společnosti. Neznamená to, že by byla objektivní a beze všeho ospravedlnitelná, nýbrž pouze to, že při posuzování subjektivní viny člověka, který jedná na základě této mentality, je třeba velké opatrnosti.“

Moje předchozí dvě setkání s texty kardinála Kaspera byly zkušenostmi s myšlením v dobrém smyslu rozvážném, vyvažujícím a rozlišujícím. I zde je to stejné: jeho názory na křesťanská manželství, která se nacházejí v tzv. neregulérních situacích jsou právě takovým opatrným (ale ne opatrnickým) zlatým středem.
Neshodneme se s otcem kardinálem ve všem. Já bych byl liberálnější a přístup ke svátostem podmiňoval méně přísně, i proto, že znám minimálně jeden občansky manželský pár, který je pilířem a ozdobou své farnosti, a který by si plné čerpání svátostného života zasloužil. Ale důležité pro mě je, že právě tam, kde s otcem kardinálem nedojdeme ke shodě, zásluhou jeho poctivé argumentace vím proč.
Smutný jsem byl při čtení o rozvedených křesťanech z jiné věci: zdálo se mi, že situace z roku 1981 (kdy Walter Kasper svoji knihu psal) je vlastně stále dost podobná současnému stavu. Stále se mi zdá, že nedokážeme v církvi dobře přijímat své bližní v různých obtížných situacích. Jako bychom zapomínali, že těm, kterým nemůžeme posloužit svátostmi (když už teda nemůžeme, neodpustím si rýpnutí ;-) toho můžeme i tak poskytnout mnoho dalšího: lásku, pochopení, pocit přijetí a užitečnosti. Zapracujte na tom, otcové! Zapracujme na tom, my všichni!

Ale Kasperův spisek není jen o rozvedených párech, je hlavně o tom, jak se v manželství odráží Kristova láska ke své církvi (v tom nejširším smyslu toho slova) a jak horizontála vztahu lidského páru je sycena vertikálním vzepětím k Bohu („Tam, kde je Bůh plně Bohem, může být člověk plně člověkem.“). Je to jistě zavazují, manželé na sobě musí nést důstojnost obrazu Kristovy lásky, protože stejně „jako Kristus miluje, očišťuje a posvěcuje církev hříšníků, tak se musejí manželé vždy znova přijímat se všemi vznikajícími konflikty, ve všech svých nedokonalostech a hříších.“ Ale víc než úkol je to radost, nepochybuji o tom. A bylo moc příjemné si připomenout, že růst ve víře je to nejdůležitější, co může křesťan svému manželství přinést.

„Člověk je otevřený světu. Aby v této otevřenosti a v přemíře různých podnětů sám sebe neztratil, musí si svobodně a odpovědně zvolit vlastní rámec, tvář a formu. Tato otevřenost a nenaplnění je rubem svobody. Arbitrární a světácká forma svobody – která věří, že je možné začínat vždy znovu a znovu od začátku a znovu rušit všechna rozhodnutí, v nichž se člověk realizuje – je asi největší hrozbou pro pravou svobodu, neboť není-li nic definitivní a všechno lze znovu a znovu měnit, všechno má stejnou důležitost nebo naopak důležitost postrádá a nic není třeba brát vážně.
Jen tehdy, existují-li opravdu nezvratná rozhodnutí, se stává život skutečně riskantním a dobrodružným. Opravdová svoboda se realizuje skrze věrnost.“