The year's best horror: Povídky 1 přehled

29.05.2023

Sbírka nejlepších hororů podle Karla Edwarda Wagnera obsahuje dvacet pět krátkých povídek, rozprostřených od fantasy inspirací (Hlas elfích píšťal Severosvěta) až po těžkou noir-psychedelii (Muž, který sbíral Barkera, Trofeje). V některých případech bych dal slovíčko "horor" do pořádně velkých uvozovek s vykřičníkem navrch (Kniha reklam na obálce, Vy jste nemocný, pane Antwhistle, Negativ). Díky malému rozsahu (většina povídek se svým rozsahem vejde do deseti stran) je důraz kladen na jeden zásadní, pokud možno ohromující a překvapivý, element, na němž celá zápletka stojí a padá. Pokud je tento prvek dostatečně silný, je šance na uspokojivý výsledek. V opačném případě je to zoufalství, které nezachrání ani solidní slohotvorné zpracování (Svíčka v záři Slunce, Strachy jako přibitý, Hra na schovávanou). Za své favority bych označil Nutmanův Plný plyn a McLeodovu Krizi identity.

03.08.2011

V českém překladu úvodní antologie čtyřdílné série (opět pouze v českém překladu) údajně nejlepších horrorových povídek roku. Zajímavostí je, že toto české vydání v originále vyšlo až po následujícím českém vydání, tedy The Year's Best Horror povídky: II. (ty původně vyšly jako The Year's Best Horror Stories: XVII, zatímco tato kniha až jako XIX). Toto prohození je pro mě trošku nepochopitelné, obzvláště proto, že dostala-li by se mi do rukou nejprve tato (česky vydaná) první část, po dalších bych se snad ani nesháněl. Měřili-li bychom totiž kvalitu horrorových povídek roku 1990 podle této antologie, nebyl tento rok zrovna moc kvalitní a plodný. Blíže skutečnosti však bude spíše fakt, že editor Karl Edward Wagner nemá moc dobrý vkus. Neboť takřka polovina povídek má s horrorem pramálo společného. Vezměme to ale popořadě.
Démoni rychlosti. Ten začátek vypadá na slušnou povídku, ale závěr se zvrhne v naprosto neoriginální nudnou dětinskou strašidelnou říkačku. 20%
Truchlení. Velmi zajímavý námět slibující mnohé neočekávané závěry. V okamžiku, k němuž naštěstí pro povídku samotnou nedojde příliš brzo, kdy je jasné, jak povídka skončí, všechno napjaté očekávání splaskne jak píchlá pneumatika. Originální nápad však nelze upřít. 60%
Pták ohnivák. Tomuhle by zřejmě velmi slušela komixová podoba. V literární podobě to dost ztrácí body kolísavým tempem, neschopností vybudovat atmosféru, strohostí a velmi slabým závěrem. 40%
Odsouzeni k životu. Velmi zajímavý námět, který však není nikterak rozvinut a zůstává tak pouze jen u jakési prvotní myšlenky podpořené zřejmě osobním postojem k danému tématu. 20%
Trofeje. Podobný typ povídek o setkání se zdánlivě normálními lidmi mám docela rád. Z počátku nevíte co očekávat a pak, čím blíže se dočítáte k závěru, tím více vás mrazí. 70%
Vládce přízraků. Začínám si myslet, že společným jmenovatelem většiny povídek této antologie je, že postrádají (zajímavý, ostrý, respektive vůbec nějaký jiný než prázdný) konec. Zajímavě rozjetý příběh o tajemném telefonátu, prostě najednou, zčistajasna skončí a strhne s sebou celou povídku do sraček. 30%
Podvraťák. Tohle jsem vůbec nepochopil. 0%
Muž, který sbíral Barkera. Konečně povídka, která má všechno. Nehorrorové čtenářstvo asi nepotěší tak jako horrorové fanatiky, ale tohle je pocta nejen horrorovému autoru, ale i žánru jako takovému. Ve výborné antologii bych asi dal pár procent méně, ale v této nepřehlédnutelně ční kvalitativně do nedozírné výše jakožto zářivý a blýskavý klenot. Až je mi líto, že to pozvedne procentní hodnocení knihy jako celku. 100%
Hra na schovávanou. Velmi krátké, velmi strohé, velmi jednoduché, velmi nerozvinuté, velmi nezáživné, podtrženo sečteno = velmi zbytečné. 10%
Půlnoční procházka. Horrorových povídek o posledních okamžicích lidského života a poslední cestě po mostě přes řeku života a smrti je nespočet. Jejich velikým plusem a pozitivem je, že zpravidla dokáží zabrnkat na ta správná nervová a emoční centra čtenářů a čtenářek, takže to nikdy není úplný provar, ale málokdy je to něco kulervoucího. 40%
Poustevník. Opět, naprosto jsem nepochopil proč to bylo napsáno, co tím chtělo/mělo být řečeno a hlavně – proč je to v horrorové antologii údajně sdružující ty nejlepší horrory roku. 0%
Voják. Povídková literární esence toho, čemu se říká anglická vánoční duchařská povídka. Možná trochu předvídatelné s všední pointou, ale dobře promyšlené, dobře napsané, dobře se to čte a zanechává to velice dobrý dojem, 70%
Kniha reklam na obálce, díl I. A tohle je, sakra, co? Humorně-reklamní vsuvka? Naprosto nehodnotitelné.
Vy jste nemocný, pane Antwhistle. Takřka dokonalá ukázka toho, čím má horrorová povídka být. V podstatě nic zázračného, nic zapeklitě démonického, naopak, naprosto realistické výjevy z jednoho baru. Docela si dokážu představit, že do něj chodím a ta hrdinka, co to vypráví jsem já. Jen hledím a komentuji to, co se v baru děje. Ale taky si dokážu představit, jak by mi z pana Antwhistla naskakovala husí kůže. 80%
Hlas Elfích píšťal severosvěta. Opět a u této antologie ne poprvé – co tohle tady, do prdele, dělá? Nesmyslná fantasy slátanina bez hlavy, paty, příběhu a zápletky. V horrorové antologii? V antologii údajně nejlepších horrorů roku? V každém jiném případě, bych to mohl omluvit, že jsem prostě proti fantasy zaujatý, protože ničí horrorový žánr a nemám ji moc rád, ale tohle je hrozné jako povídka samo o sobě. A to i přesto, že to údajně má být parodie. Asi mám o parodii (a že je mám hodně rád) jiné představy a představují si pod tímto pojmem úplně něco jiného. Bez milosti 0%.
Bar u Charlieho. Asi bych celou antologii přejmenoval na Nejhorší horrorové povídky roku, nebo Nejméně horrorové povídky roku, protože tenhle příběh o jednom barovém přepadení není snad nějak špatně napsaný, má hlavu i patu, ale horrorového na něm není nic. Protože pokud někdo za horror považuje povídku o přepadení baru, je tento žánr hodně v prdeli. 20%
Velké očekávání. No sláva. Na pouhých pěti stránkách horrorová povídka s nápadem, humorem, příjemným mrazením a nekomplikovanou, přesto silnou zápletkou – o dívce, co má prostě hlad a bojí se, že se na ní nedostane. 70%
Custer za volantem. Ne moc originální příběh o tom, když věci nejdou, tak, jak si představujete a že se slušností zase až tak daleko dojít nemusíte, ale dokáže to alespoň ve vás vyvolat jakési pocity k hlavním postavám. Karen vám svou nechutnou politickou korektností (ačkoliv na ní není v jádru nic špatného) bude dost nepříjemná. 40%
Krize identity mi na mysl přinesla dvě jiné povídky, které nejsou o tom samém, ale svou strukturou a námětem se dost podobají. Jaksi vnitřně hodně mrazivá povídka o hroucení světa tak, jak si myslíte, že stojí, ale ono se začne ukazovat, že tomu tak není a že ani vy samotní nejste tím, kým se zdáte být nebo kým si myslíte, že jste. Tísnivý příběh, který vás nakonec přece jenom vyděsí a vystraší. 70%
Negativ je na tom trochu podobně. Strach často přichází v okamžiku, kdy okolí přestává být takové, jaké ho máme v paměti a věci se začnou měnit. Stačí, když se začnou měnit barvy, které vidíme a určitě to neskončí dobře. 60%
Svíčka v záři slunce. Tohle je trochu šílenost. Asi hodně prozradím, ale podobný upírský příběh jste zcela jistě ještě nečetli. Forma trochu poráží obsah, místy je to trošku nudnější, ale nakonec to všechno zapadá do sebe a tvoří jeden souvislý celek. 50%
Nejhorší mlha za celý rok. Víte, jaký pocit mě při čtení této antologie přepadal nejčastěji? Že jsem úplně blbej. A nebo takřka půlka povídek v ní opravdu nemá žádný kloudný a zajímavý smysl. Ramsey Campbell již svým jménem slibuje očekávání dobrého horroru, nakonec je jeho povídka jen shlukem slov a vět, které k něčemu vedou, ale když jsem se k tomu dobral, jen jsem zívl a otočil na další stránku. 20%
Strachy jako přibitý by se mohla řadit k tzv. „malířským“ horrorům, jejichž příběhy se točí kolem kreslení nebo malování (a jedna z nejlepších v tomto subžánru Oranžová muka, modré šílenství Davida Morella, se objevila ve třetím díle této antologie). I zde jde o malbu, ovšem není to ona, z níž nakonec zamrazí, jsou to věty: „Přiložil masivní hřeb k Jessovu čelu. Zvedl kladivo.“ 50%
Různé druhy smrti je trošku filosofujícím pojednáním o setkání s nezvyklou osobností, která za kratičký okamžik, během nějž dýcháte stejný vzduch, zasáhne do vašeho života a snad ho i ovlivní. 50%
Závěrečná a zřejmě nejdelší povídka antologie Plný plyn patří opět k těm, které jsou v ní z pro mě nepochopitelných důvodů. Příběh to není špatný, to nemůžu říci, čte se dobře, má dobré úseky, vcelku dobré postavy, jen trochu prostou zápletku a podivný konec. Ale důležité (a její největší chybou) je to, že to prostě vůbec není horrorová povídka. 40%.
Matně se mi vybavuje, že jsem o některém následujícím česky vydaném dílu antologie napsal, že je zatím tou nejhorší horrorovou antologií, co jsem četl. Takže to opravuji – tohle je nejhorší a nejslabší horrorová antologie, co jsem kdy četl, hlavně proto, že z poloviny horrorová vůbec není. Kniha má výbornou obálku, překlad (na rozdíl od některých dalších dílů) je v pohodě, ale obecně obrovské zklamání. Při vypočítávání průměru došlo přesně k tomu, čeho jsem se obával. Díky tomu minimu dobrých a vynikajících povídek, vyšel průměr nezaslouženě veliký (40,4%), jaký si kniha vůbec nezaslouží, takže ho v rozporu s matematickou zákonitostí, ale zcela ve shodě s vlastním úsudkem o celých 10 % snížím a to budu ještě dost milosrdný.