Tma přehled

13.01.2025

Když jsem začínal číst, tak mě štvaly scény s Jindrou Hřivnáčem. Z jeho jednání mi bylo špatně, ale zpětně chápu, že bylo potřeba znát jeho příběh, aby děj dával smysl. Každopádně mě kvůli němu začátek knihy opravdu odrazoval a stálo mě velké přemlouvání se ke knize vracet.
Honza Kryl byl naopak sympaťák a jeho pasáže mě bavily nejvíc.
Snad horší než pasáže s Jindrou Hřivnáčem byly ty politické. Já na tu politiku prostě nejsem. Dějiny moc neznám, protože se o ně nezajímám, a tak mi všechny ty politické intriky lezly na nervy. Chtěl jsem si odpočinout u knihy, o které se říká "Legendární české sci-fi", a tak mě nenapadlo, že se budu muset prokousávat komunismem apod.
Říkám to u spousty knih a řeknu to i tady, kdyby byla kniha tak poloviční a soustředila se na to hlavní, tak by byla za mě lepší. Tak od půlky se kniha už dala docela dobře číst a byla napínavá.
Ke konci mě teda trochu mrzelo a ztrácel jsem se v tom, kdo koho zradil. Jednu chvíli tenhle člověk stojí na vaší straně, pak zase na té druhé a pak vám znovu pomáhá. Ke konci toho bylo už moc.

06.01.2025

(SPOILER) (1) Tuto knihu jsem četl kdysi před mnoha lety a pamatuju si, že ve mně tehdy zanechala nepříznivý dojem. Nedávno jsem si na ni vzpomněl, ze zvědavosti jsem si přečetl zdejší recenze, které jsou převážně příznivé a to u mě vzbudilo otázku, zda by po letech na mě kniha nezapůsobila lépe. Tak jsem ji přečetl znovu a na dojmu se nic nezměnilo. Kdybych se měl omezit jen na nejstručnější hodnocení, napsal bych, že kniha je odporná a hloupá. Poněvadž nicméně mám víc prostoru, můžu se rozepsat, co se mi na ní nelíbí.
Kniha je nejen zde řazena do kategorie sci-fi. A připomeňme si, co znamená ono „sci“: příběh má být založen na vědeckém základě, třebaže žánr dovoluje i předstírat existenci vědeckých znalostí, které ještě nebyly objeveny (díky čemuž jsou možné třeba vesmírné lety nadsvětelnými rychlostmi). Jenže ve Tmě je Ondřej Neff jednoduše s vědou na štíru. V prologu se píše: „Klap! Od tohoto okamžiku ve všech technických zařízeních na planetě Zemi vodiče nebyly schopné vést elektrický proud.“ A to by prosím bylo možné jak? Podstata elektrické vodivosti vodičů, především kovů, přece spočívá v samotných fyzikálních vlastnostech atomů daných prvků (jejich vnější elektrony jsou v mnohoatomových strukturách odpojeny od svých atomových jader a stávají se tak záporně nabitými ionty, které se můžou volně pohybovat mezi atomovými jádry) a ty není možné změnit, aniž by se změnila fyzikální podstata celého vesmíru. Neff sice ke konci knihy nabízí vysvětlení, prý za (dočasné) vymizení elektrické vodivosti kovů (a jiných vodičů) mohlo přepólování magnetického pole Země, jenže takové „vysvětlení“ může uspokojit jen nevzdělané a důvěřivé prosťáčky. Schopnost volných elektronů pohybovat se skrz atomovou strukturu vodičů přece na žádném vnějším magnetickém poli nezávisí (což dokazují například vesmírné družice napěchované elektronikou, které nepřestávají fungovat i za hranicemi magnetického pole Země, což bylo pochopitelně známo už dávno před napsáním této knihy). Neff má pověst technicky orientovaného člověka, tak nechápu, proč se zde uchýlil k takovému nevědeckému nesmyslu.
Nicméně nad tím by se daly přimhouřit obě oči, protože to je jen záminka, jak předvést to hlavní, totiž zhroucení lidské společnosti. Jenže to je ještě horší stránka celé knihy, ani to se Neffovi nepodařilo. Ano, čtete dobře, nepodařilo. Považuju za pravděpodobné, že k Neffovi se dostalo poměrně rozšířené tvrzení, že civilizace je jen tenká slupka na jádru barbarství, a rozhodl se toto tvrzení rozvést literárně. Jenže aby kniha vůbec onomu tvrzení mohla obstát, spisovatel musel naprosto násilně ze všech postav příběhu, hlavních i zcela vedlejších, udělat děsný „dobytek“ (slovní srovnání je samozřejmě nesmyslné, dobytek nikdy není tak hrozný jako lidé, v této knize i ve skutečnosti). V knize se sice vyskytují i příslušníci středních vrstev a také pár zástupců „těch nahoře“, ale hlavním hrdinou Neffovy knihy je spodina (a to ještě spodina uměle přitažená za vlasy, bez výjimky s asociální poruchou osobnosti, aby ten hrůzný zážitek byl pro čtenáře co nejintenzivnější). To se to pak krásně „dokazuje“ barbarská podstata lidí, když spisovatel ani nedovolí na scénu vyjít skoro nikomu jinému než nejhoršímu lidskému odpadu.
Nevím, jestli si toho většina čtenářů při rozplývání se nad „realističností“ příběhu všimla, ale prakticky všechny postavy v ní mluví vulgárně. Tím nemyslím jen to, že používají „sprostá“, neslušná slova, ale hlavně že je všichni používají za účelem urážení a vyjadřování pohrdání. To zde platí i o lidech z vyšších vrstev, například ministr vnitra (Jan Ruml) si o veliteli bavorské polici v duchu myslel, že je to nafoukaný kretén, a ten si zase o svých hostitelích myslel, že jsou to slovanští bordeláři. Prostě v celé knize se téměř nikdo k nikomu nechová uctivě, s nikým nemluví uctivě, o nikom v duchu nesmýšlí uctivě. Všichni se chovají, jako by žádná pravidla mezilidských vztahů nikdy neexistovala, a to už od první vteřiny „elektrické smrti“, kdy si ještě všichni mysleli, že půjde o obyčejný výpadek na nanejvýš pár hodin, či podle spisovatele už i před tím. Na výpadek ani nikdo (kromě politiků) nereaguje nějak rozumně prakticky, všichni jen zanadávají na „bordel“ tam nahoře a pak vyjádří uspokojení, že mají padla od povinností a budou se moct chvíli flákat. Zcela nerealisticky je pak vylíčeno chování silových složek, tedy policie a armády, její příslušníci buď zalezou strachy před řádící lůzou nebo se prostě rozutečou. A chování právě lůzy je úplně přitažené za vlasy – začne napadat, okrádat, dokonce zabíjet prakticky od první minuty konce elektřiny.