Torso naděje přehled

(SPOILER) Halas ve své básnické sbírce Torzo naděje od samého počátku nějakým způsobem odkazuje na Bibli, čehož výrazným důkazem je název hnedle druhé básně – Deset ran egyptských. Pro porozumění básně je tedy nutné znát alespoň povrchně starozákonní příběh o tom, co předcházelo vyvedení Židů z Egypta.
Jednotlivé rány jsou na začátku uvozené – i bez znalosti biblického kontextu navozují pochmurné a úzkostné pocity, evokují bezpráví, odpudivost a bídu. Každá sloka básně je následně rozpracováním jedné z ran, ty pochopitelně s ohledem na historicko-společenské okolnosti aplikuje na soudobou situaci v podobě předvečeru katastrof – mobilizace, druhé světové války, holocaust…

Nebere si v žádném případě servítky, krutost války servíruje v celé své odpornosti, pěkně naturalisticky, bez obalu. Některé verše se mnou pořádně zacloumaly, z „pobití novorozenci nám peklo připravují“ mám husí kůži, neskutečně na mě těch pět slov působí.

Proslulá báseň Zpěv úzkosti dostává svému názvu; je jakousi písní, doslova – nechybí jí rytmus, melodičnost, snaha napodobit vyjadřované zvuky za pomocí slov a v neposlední řadě ani refrén. Verš coby nástroj vyjádření, k němuž se lyrický subjekt obrací, se dává do práce, pročež máme možnost sledovat, jak se postupně mění ráz básně. Ústřední motiv je více než zřejmý, je jím mnichovská dohoda, proto jsme konfrontovaní s vyjadřovanými pocity hněvu, zklamání i jakéhosi paprsku naděje. Kdybych měla básni přisoudit na základě své vlastní interpretace nějaký název, pojmenovala bych ji „Zrada“, ta je, dle mého, aurou celého Zpěvu úzkosti.
Halas je, jak jsem již zmiňovala, přímý, obrací se k samotným zrádcům, a to bez jakýchkoli okolků. Tentokrát nejsou přítomny biblické reference a analogie, čtenář si však může povšimnout symbolů, pro jejichž pochopení je též nezbytná určitá historická znalost, příkladem budiž Marianna a její čapka.

Mobilizace se mi popravdě nečetla moc dobře, nebyla pro mě příliš čitelná, a to až do zlomu za polovinou, kdy začínáme vnímat povzbuzování, burcování, sklony k naději, které se, dle mého, objevovaly již v předchozích básních, avšak ve stopovém množství. V mobilizaci mi začínají vyznívat coby revolta. Obrací se k ostatním básníkům, metaforicky jim předává své žezlo, slova jednoho velikána si i propůjčuje.
Mimo to v této básni nacházíme odkazy na antickou mytologii.

V básni Dušičky 1938 se opět setkáváme s motivem smrti, jež koresponduje se skomírající hřbitovní přírodou. Ta se proměňuje v prach, stejně jako padlí.

„Zástupy spravedlivých které Bůh neslyšel“… Skoro na samém konci sbírky ke mně zabloudila myšlenka, zdali Halas, přestože neustále odkazuje na Bibli, není ateistou.
Či minimálně člověkem, jemuž zlo přítomno všude okolo něj nepřetrhalo pouto s Bohem. Potvrzují mu hrůzy doby na stůl dávno vyloženou tezi, že Bůh neexistuje?
Nebo že ano, ale je krutou entitou? Přece jen se musel vyrovnávat se smrtí několika členů rodiny v relativně raném věku… Nebo se snad posledních deset let svého života brodil stupňující se krizí víry? Na internetu jsem žádnou informaci o jeho (ne)víře nenašla, proto mi nezbývá než dále přemítat. Třeba odpověď (či alespoň indicii) naleznu v jiné jeho básnické sbírce.

Velmi silné, velmi krásné. Ideální na babrání se v textu, klidně hodiny.