Tvář pod pavučinou přehled

06.09.2023

(SPOILER) Řekl bych, že jakýmsi společným jmenovatelem těchto povídek je poukázání na to, že lidé zažívají různé více či méně nepříjemné situace, které tím, že jsou řešeny, posouvají dotyčné lidi na jinou úroveň. Přičemž východisko z problémů není v úniku z něho, ale naopak v jeho zapojení do života a ve svém důsledku znamená zkvalitnění života jak pro dotyčného, tak pro jeho okolí.
V povídce "Příbuzenstvo" vnímáme zpočátku rozpor v manželství vzdělaného středoškolského profesora s prostou venkovskou ženou, kdy on má pocit, že je nucen žít s primitivní osobou se sklony k "buranství", a ona že žije s nepraktickým větroplachem. Během návštěvy u širšího příbuzenstva manželky jsou postupně odkryty nejrůznější lepší i horší povahové vlastnosti a mezilidské vztahy mezi dotyčnými lidmi, jejichž uvědomění si dokáže vztahy v manželství a v rodině posílit a já jako čtenář překvapivě poznávám, že manželství takto odlišných lidí je vlastně v pořádku.
V povídce "Tvář pod pavučinou" zasáhne do života rodiny drastická událost, kdy jeden z jejích členů přežije pokus o zavraždění. Toto působí jako impuls u všech členů rodiny, kdy následné zamýšlení se nad sebou vede dotyčné k nalezení účelnějšího způsobu následného života. Dovolím si u této povídky upozornit na drobný ale významný detail - v knize vydané v roce 1941 je narážka na perfektně a ochotně provedenou mobilizaci v září 1938. Je to tak mistrovsky napsáno, že si to uvědomí jen vnímavý čtenář, při povrchním pročtení (cenzor) se to snadno přehlédne. Dobový čtenář (opakuji, rok 1941) zde nachází návod k východisku z tehdejší zoufalé situace v obrácení se k náboženské víře. Povídka může mít i symbolický význam, onen pokus o vraždu (provedený zákeřným způsobem) s přežitím oběti může být symbolem jak se u nás v roce vydání knihy vyrovnávat s událostmi v letech 1938 a 1939.
V krátké povídce "Proměny" je řešena otázka nemoci, další krátká povídka "Variant" zpracovává s mimořádným účinkem na čtenáře problematiku smrti.
Paradoxně je asi nejčtivější poslední povídka "Oldřich Babor" dle mého názoru nejobtížněji interpretovatelná. To, že si nejsem jist zda jsem ji plně pochopil ukazuje na její kvalitu, neboť mne nutí přemýšlet. Líčí život člověka, kterého vnímáme jako sobeckého, hříšného až zvrhlého a jaksi mimochodem i život jeho ženy která ho velmi milovala, oddala se mu a přestože s ní neuzavřel sňatek (což si velmi přála) tak s ním žila, psychicky se zhroutila po smrti dítěte na tetanus v kojeneckém věku (drastické téma tehdy velmi časté kojenecké smrti Jan Čep zpracovává opakovaně a mimořádně působivě) a následně umírá. Teprve po této smrti jde (snad) Oldřich Babor jakoby do sebe, usazuje se pracuje jako polní hlídač. A já jako čtenář si zpětně uvědomuji, že jeho život nebyl zcela promarněný - on totiž se sice choval jako sobec, ale podstatnou část svého života fyzicky pracoval na stavbách železničních tratí, takže mohl ve svém usebrání se v závěru povídky vycházet i z toho, že za jeho životem nezůstala jen prázdná vypitá sklenice od piva a lidská neštěstí, ale i kus poctivé práce.