Umění být přehled

Uf, docela hořká pilule. Za její jádro považuji Frommovo brojení vůči, jak jsem si to pracovně nazval, subjektivnímu relativismu štěstí (tedy představě, že cokoli mě uspokojuje a neškodí druhým je pro mě OK, protože „Proč ne“; autor nebrojí proti svobodě volby jako takové, ale proti volbám nedostatečným/špatným/škodlivým, potažmo mu jde o to, aby k nějakému skutečnému procesu volby, místo ukájení každé libovolné pohnutky, či vnějšího, společností uměle cpaného vnuknutí, vůbec docházelo...) proti němuž staví, nakolik to může znít troufale, štěstí objektivně spravného způsobu žití (jup, Fromm oplývá takovou tou kvalitou přísného, neústupného Dědka s patentem na pravdu, co se nebojí vám v ní, s jistou dávkou otcovské lásky, vymáchat čumák) jež se místo řečnicky oznamujícího „Proč ne“ táže „Proč?“ (vzory správnosti čerpá převážně od „starých mistrů“{ovšem pozor, přejímat je od nich „pasivně“ je v podstatě autosegescí a byť i tato může přinést úlevu/uvolnění, nejde k jádru vnitřního konfliktu a z dlouhodobého hlediska jde jen o jinou formu úniku; cílem je, zde např. ctnosti, tyto skutečně vnitřně zakoušet a od toho je odvozovat, ne naopak, kdy jejími nálepkami maskujeme city/úmysly jiné}; bylo by pošetilé přehlížet styčné „spásonosné“ prvky {jak metodologické, tak z těchto metod výstupní}, jež se setrvale objevují napříč lidskými dějinami a domnívat se, že během bliknutí vlastního života dohlédnete dále sami; právě od této paralelní styčnosti napříč dějinami usuzuje na existenci reálně objektivní, všem lidem společné přirozenosti, která je přístupná vnitřnímu nahlédnutí...o tom později) přičemž vše odchylné je jen více, či méně racionalizovanou omluvou pohnutek skrytých/škodlivých. Základním prubířským kamenem správnosti nechť je rozlišení, „zda uspokojení té které potřeby život člověka obohacuje a přispívá k jeho růstu, nebo zda ho oslabuje, dusí, brání u něj růstu a je destruktivní“; ergo, člověku nejvlastnější potřeba tkví v naplnění jeho lidského potenciálu, v možnosti naplnit lidskost.

Jak zjistit, co je lidské?

Počátečním krokem směrem k takovému poznání je vytrvalá („jako v každém aktu učení má rozhodující význam schopnost snést neúspěch“) a soustředěná každodenní praxe návratu k původnímu způsobu bytí (zde hlavně skrze meditaci, mantry, či tai či...), resp. orientaci od myšlení (tj. promítání sebe sama mimo „teď a tady“) k tzv. „uvědomování“ (tj. vnímání „teď a tady“; zde obrácením pozornosti k tělesným pochodům) kterýžto rozdíl je hezky ilustrován na dvojici přemýšlení o dýchání a vnímání dechu...Teprve takto nezatíženě nahlédnuté, tedy „uvědoměné“, pak připouštíme ke kritickému zpracování myšlením. Od „uvědomění“ viditelného, pak můžeme přejít k „uvědomování“ skrytého a tento vjem následně podrobit tzv. sebeanalýze (na druhou stranu autor uznává prospěšnost jak samostatné meditace, tak samostatné sebeanalýzy; jejich spojení však považuje za synergické), či pro autora neoddělitelné analýze kulturní. (lidská přirozenost pro něj není druhově-biologickým dědictvím, ale výsledkem našich společných existenčních nutností; za mě celkem prašť jak uhoď, důležité je, že důsledkem této naší „vrženosti“ je vcelku nemnoho recyklujících se patologických scénářů v nichž se můžete najít) Byť tu prvek sebe/kulturní analýzy (vycházející z podstatně rozšířeného konceptu Freudovy psychoanalýzy) odbývám jednou větou, tak bych nerad, aby působil podružně. Naopak, právě tady začíná skutečná práce a v různých dílčích příkladech je jí (a návazným tématům) věnována velká část téhle knížečky (jež si ostatně ani neklade za cíl předložit nějaký vyčerpávající přehled, je spíše referenčním úvodem k dalšímu studiu {Freudovy „Přednášky k úvodu do psychoanalýzy“ jsou jasným následným krokem; už se nemůžu dočkat co za bobky mi mé podvědomí složí k nohám k přezkumu} a stručným průvodcem úskalími výše zmíněných metod...což ovšem neznamená, že by sama o sobě, tak jak je, neměla smysl!) z níž si čtenář vyzobne co sám cítí. Nejuchopitelnější, ale i nejbolestnější metodou je za mě soustředění se na překonávání negativních aspektů bytí tím, že je prociťuji; lépe tak nahlédnu a pocítím jejich škodlivost (jež je coby trest obsažena v samotné tíze pocitu?) a snáz je pak za „běžného“ chodu rozeznám pod rouškou racionalizace. Více v PS.
Kapitolky o vlastnění trpí násilně tlačenou komunistickou doktrínou o „antropologicko-historické průkaznosti“ nepřirozenosti vlastnictví. K samotné psychologii vlastnictví a důsledcích, jež do bytí vnáší nezdravá dominance tohoto aspektu, ale co říct mají; v kostce je zdravá míra vlastnictví (či úzce související otázky spotřeby) taková, která naplňuje podmínky již v úvodu zmíněného „prubířského kamene“, takové vlastnictví je tzv. „funkční“, oproti němu pak stojí vlastnictví tzv. „mrtvé“. Zvlášť fascinující je v tomhle „funkčně/mrtvém“ smyslu naťuknutí kategorie vlastnictví živých objektů, jež je de facto půdorysem(?) vztahů rodičovských, partnerských, mocenských a konečně i vztahu k sobě samému.
Od dílčího bych se však závěrem obrátil zpět k obecnému a vyzdihl stručný, avšak výmluvný název knihy; Bytí zde není konstatujícím faktem holé existence, ale tvůrčím, usilujícím elementem, vnitřním socháním, uměním odsekávání balastu bránícího zjevení skutečné podoby. Toto nechť je vaším „chtěním jedné věci“; neštěpte svou energii na blbosti. Tak a teď už jdu konečně zdlábnout pravidelnou denní dávku čtyř gramů jemně umleté drtě ze sešrotované Jawy 20, kterou hodlám, než do světa vypustím svou zanalyzovanou duši, celou sníst.

Nehvězduju.

PS: Z prostorových důvodů jsem něco citací píchnul do recenzí.