Unesený Západ přehled

včera

„V dopise Helvetiovi napsal Voltaire nádhernou větu: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to.“ To je formulace základního etického principu novověké kultury. Kdo se vrací historicky před tuto zásadu, dělá krok z novověku do středověku. Jakékoliv potlačování názorů, ba i násilné potlačování nesprávných názorů směřuje ve svých důsledcích proti pravdě, protože pravdy je možno dosíci jen v dialogu názorů, které jsou rovnoprávné a svobodné. Jakýkoliv zásah do svobody myšlenek a slov, ať už technologie i pojmenování takové cenzury je sebediskrétnější, je ve dvacátém století skandálem a pro naši rozbíhající se literaturu okovem.“
- „Nesamozřejmost národa“

„Rusové počínají všude místo ruský říkat a psát slovanský, aby pak místo slovanský zas mohli říci ruský,“ prohlásil už v roce 1844 velký český spisovatel Karel Havlíček, který varoval své krajany před jejich pošetilým a nerealistickým rusofilstvím. Nerealistickým, neboť Češi během svých tisíciletých dějin nikdy nepřišli s Rusy přímo do styku. Přes jazykovou příbuznost s nimi netvořili žádný společný svět, žádné společné dějiny, žádnou společnou kulturu, zatímco vztahy Poláků a Rusů byly jen boj na život a na smrt.“
- „Unesený Západ“

Knížečka se skládá ze dvou textů, „Nesamozřejmost národa“ a „Unesený Západ“. Ta první je naprosto nekompromisní obhajoba svobody projevu, ta druhá pak apel směřovaný středoevropským národům a jednoznačné varování před východním imperialistickým agresorem. Obě eseje je nutno číst v historickém kontextu doby vzniku, něco lehce ztratilo na platnosti, přesto, zejména „Unesený Západ“ je po mnoha letech opět mimořádně aktuální. Obě eseje jsou tematicky přirozeně propojené a určené malým národům, historicky tak často ve vleku těch velkých a mocných. Avšak varování před pádem do nicotnosti lze směřovat na celý Západ. Svoboda projevu, jako jedna z nejvyšších, a dnes nejohroženějších, integrálních hodnot svobodného západu versus despotický východní agresor a jeho místní nohsledi, kteří zdejší svobodu projevu umě a nepokrytě zneužívají k propagaci své agresivní imperialistické doktríny, zaobalené jako různé alternativní výklady dějin, maskované idealistickým a nesmyslným panslavismem a znovuobrozeným falešným slavjanofilstvím. Přesně před tímto autor varuje.

Je to inspirativní čtení, v mnoha ohledem nadmíru současné, osvěžující a prorocké. Knížku jsem dostal darem od kamaráda, sám bych ji patrně minul, což by byla velká škoda, čímž kamarádovi tímto děkuji.

„Opravdu, v našem moderním světě, v němž má moc tendenci soustřeďovat se čím dál víc do několika velkých rukou, hrozí všem evropským národům, že se brzy stanou malými národy a budou podstupovat jejich úděl. V tomto smyslu se osud střední Evropy jeví jako anticipace evropského osudu obecně a její kultura se rázem stává nesmírně aktuální.“
- „Unesený Západ“

14.01.2025

Kniha má dvě roviny. První říká, že kultura národů střední Evropy byla západní a dostala se pod jho Sovětského svazu a komunismu, tj. pod kulturu východní (ovšem autor neuvádí, že komunismus je vynález pocházející ze Západu). U národů střední Evropy byla tedy v té době snaha se vrátit kulturně opět na Západ. Zde nastupuje druhá roviny knihy: západní kultura v podstatě ze Západu už v době psaní textu docela mizela. Příklady z knihy: zatímco v Praze nebo Polsku vycházela v době psaní textu řada literárních časopisů, v Paříži - kdysi Mekce západní kultury - už téměř žádné nevycházely. Lidé ve Francii neznali dle Kundery ani francouzské moderní malíře (Kundera se sám ptá, zda jde spíše o to, že moderní malířství je nezajímavé? Anebo nemají lidé zájem o umění?). Země střední Evropy se tedy dle Kundery už nemají ani moc kam vracet. Kniha ilustruje sice na jedné straně zlo sovětské moci, ale i úpadek západní evropské kultury a dost možná i evropského Západu jako celku. Druhý esej o Nesamozřejmosti národa pojednává o tom, že malé národy nejsou v dnešním propojeném světě vůbec samozřejmé.