Úřad pro zahrady a rybníky přehled

28.10.2023

(SPOILER) Jak vidím někde slovo "rybník", hned to musím mít. Tedy hlavně je-li "rybník" v názvu knihy :-). Název této knihy mě fascinoval, přestože jsem netušila, co od ní čekat. A tak jsem si ji opatřila... a nechala ji nejméně dva roky čekat na přečtení.
Někdy se mi totiž stane, že když se na některou knihu moc těším, nechávám si ji na zvláštní příležitost. Ta v tomto případě nastala při služební cestě sice jednodenní, ale s mnoha hodinami strávenými ve vlaku. A časným vstáváním.

Potřebovala jsem ve vlaku neusnout. Tedy aspoň ne tak, abych přejela cílovou stanici. A díky Kacurovi a Mijuki jsem vskutku zůstala vzhůru. Zejména kvůli Mijuki. Ona vlastně byla také na cestě, kde plnila pracovní povinnost. A dokonce se jí to povedlo. Samozřejmě nám to v kontextu doby a existujících možností může připadat neuvěřitelné. Skutečně by kapři mohli přežít kilometry a dny cesty v nějakých džberech? A jak by je drobná Mijuki vůbec mohla unést? Popisuje sice, že neunese 20 ryb, jak bylo zvykem u jejího manžela, dokud žil, že jich může vzít jen 8, ale i tak by každý z těchto kaprů o velikosti ca 500 g potřeboval pro zdárné přežití alespoň několik litrů vody. A jak by zvládla nevylít vodu z džberů při cestě přes hory?

Existují doklady o tom, že v minulosti se od nás vozili kapři v tzv. lejtách, tj. dřevěných sudech, do velké části Evropy. Vzduchování nebylo, ale řeky a potoky s čistou vodou ano, takže bylo možné vodu vyměnit, nebo ryby "prolít" čerstvou vodou. Jenže lejty se vozily na vozech tažených koňmi a byly uzavřené. Na druhé straně, Japonci jsou houževnatý národ a mnohé z toho, co dovedou, je pro nás nepochopitelné. Tak kdo ví, možná se pěší putování s kapry přece jen zakládá na pravdě. Úřad pro zahrady a rybníky totiž existoval, touha po krásných kaprech do jezírek rovněž (důkazem jsou dnešní koi-kapři) a odněkud je příslušní úředníci vzít museli...

Jakkoli Mijukino putování s rybami a vše, s čím se cestou potýká, vypadá neuvěřitelně, což teprve po Mijukině příchodu do hlavního města! Ano, tady je příběh skutečně bizarní. Mám na mysli zejména soutěž vůní a její výsledek – kdo zvítězil i jaké to mělo důsledky.

Těšila jsem se na nějaký pro Mijuko alespoň trochu přívětivý závěr příběhu. Zasloužila si to! Domů se skutečně vrátila živá, zdravá a s bohatou odměnou... jenže kam se poděl domov? Mijuko byla bezesporu šťastná, když splynula s řekou, kapry a posléze i svým zesnulým manželem... Já jsem však byla rozpačitá a říkala si, že čekat happy end od středověku v Japonsku asi bylo hodně naivní. I přesto mě kniha zasáhla – poučila i pobavila, dala mi nahlédnout do historie prastaré kultury. Všem, kdo se zajímají o Japonsko a jeho dějiny, vřele doporučuji!

19.04.2021

Myslím, že by mělo existovat nějaké speciální označení pro romány téměř či zcela bez děje. Pak by člověk věděl, do čeho jde. Tato kniha je zvláštní exkurz do jiné doby, národa, a do zcela jiného myšlení i hodnot, což bylo místy skutečně děsivé. Feministkám nedoporučuji. Stále váhám, zda to bylo jen zvláštní, či už spíš bizarní. Asi spíš to druhé.