Ústí hlavně přehled

20.11.2019

Básně a krátké črty, ze kterých vyvěrá pravá ústecká atmosféra. Tohle je Ústí nad Labem (nebo chcete-li Desire city), jak ho znám. Obklopené kopci s listnatými lesy topícími se v podzimních barvách, ale také melancholicky zkrápěné celodenním deštěm, temné ve svých průmyslových oblastech, s chemičkou zasahující do samotného centra a vyvolávající bladerunnerovské nálady, s bezútěšným předměstím, starými domy, ale i paneláky rozházenými všude po okolí, s řekou Labem protékající mlžným oparem pod Střekovem, kinem Hraničář, Činoherním studiem, Karlem Mayem před zákony se schovávajícím v hotelu Srdíčko… Atmosféra, která se vám vryje pod kůži, pokud nebudete jen slepě projíždět. A v té knize to všechno je. Pro fanoušky kapely Houpací koně navíc dvojnásobný prožitek.

31.01.2018

„Ticho má špatnou pověst
ticho se podceňuje
je jako křiklavej hadr
co hážeme přes klec
s kanárem
aby nebylo vidět
že už tam není“

„padesát lidí, co poslouchaj, je krásnej nadprůměr, dávno už to neděláme pro pěkný oči holek, ale z čistý rozkoše říznout do tmy akordem a dívat se, jak z ní teče rum a pot a slzy jak hrachy, sem tam. Z donchuanů donkichotama. Kolikátej je tohle koncert Houpacích koní? Zas první.“

Znám Jiřího Imlaufa jako textaře své oblíbené kapely Houpací koně. Líbí se mi jeho poetika a jakási vážnost textů - že se nebojí být citlivý, zadumaný, někdy patetický, žádné to obvyklé pomrkávání po posluchačích, které naznačuje, že sice jakože zpíváme o všelijakých společenských nešvarech, ale že přece je to všechno hlavně legrace. Takže jsem se na knížku jeho úvah těšil a tušil jsem, že se mi bude líbit. Netušil jsem ale, že se mi bude líbit tak moc.
Kombinace útržků textů, básní, úvah o Ústí i kulturních mini-recenzí se navzájem doplňuje a vytváří obraz myšlenkového a emocionálního světa inteligentního pozorovatele s výraznou schopností vyjádřit náladu výstižnými slovy. Třeba pocit při prvním poslechu nejoblíbenější kapely „...něco v hlasech, něco ve vzduchu, smutek i radost ze života. A pak to jelo a dodnes se to nezastavilo.“ nebo při čtení knihy, kterou je nadšen „...mám úchylnej strach, že si tu knížku vyčtu, jako když se bojíte, že si moc rychle sníte pytlík mandlí nebo vypijete láhev skotské, co jste dostali k narozeninám.“ Jen jsem souhlasně kýval, že jo, že tohle je přesně ono a takhle že bych to popsal, kdybych měl ten talent. Trochu méně mě bavily aforismy, ale i zde se našly povedené kousky. Třeba „q & p jsou písmena, co spolu nemluví“ nebo „Everest je Mariánský příkop, který si splnil sen“ :-)

„...lidi nejsou dobrý? Celej můj svět je založenej na opaku, o něj se nějak opírám, jestli je to zábradlí nad Macochou, nebo plavu, jestli je to záchranej kruh. Jo, jsou pohodlný, nejistý, zmatený, oblbnutelný, sobecký, poživačný, natvrdlý, zbabělý, ješitný, my tady nad instantním velvetem to samý, ale někde pod tím, v kolikátý vrstvě, někde u černýho uhlí, někde hodně hluboko jsou dobrý (...) Stojíme se čtyřma klukama na Mírovým náměstí v Ústí, je skoro plný lidí, co přišli demonstrovat za Čechy bez přistěhovalců a mešit. Jsme sami v přeplněným kupé, myslím na ten rozhovor, rozhodnutej nepovyšovat se, chcem jen říct, že si myslíme něco jinýho, ty lidi nejsou o nic blbější než ty, opakuju si, jen se nesmějou u Woodyho Allena a nemilujou Black Heart Procession a třeba u ‚správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné‘ by řekli, s tím mi jděte do prdele, to mi oheň pod grilem nepodpálí a maso na něj taky nekoupí. No a co, maj na to právo, maj strach, komplexy, pocit, že jim to, co maj, chce někdo ukrást. Najdu si vás na facebooku a jste mrtvý, hejkne na nás chlápek. Válka na Mírovým náměstí. Zábradlí nad Macochou?“

Když přemýšlím nad tím, co v téhle knížečce je takového, že mě tolik oslovila, tak si říkám, že je to možná i tím, co zde naopak není. Chybí zde totiž sebelítostivá ukřivděnost, tolik obvyklá u komerčně neúspěšných umělců i elitářská nadřazenost, která by působení mimo hlavní proud sváděla na buranství většinové společnosti. O to víc prostoru zde je pro užaslou radost ze života. Ano, je zde spousta melancholie, taky kritiky současného světa, ale vždy s nadějí, zdá se mi.
Navíc jsem se často dočetl o svých oblíbených umělcích - až jsem se musel usmívat, jak je ten svět malý. Blade Runner a J.D. Salinger. Dunaj, Filip Topol a Živé kvety. Bowie a Cohen. Samí staří známí. Přátelská pospolitost v prostoru mimo mainstream. Je to iluze, jasně, ale příjemná.

„Když zabloudíte
v noci v pustým lese
nebojte se
přízraků a tmavejch šelestů
prostě se zeptejte
někoho na cestu“