• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Jiří Imlauf

Zlatý časy se končí

„hodne příjemna poezie přečetl sem během cesty vlakem domu s olomouce do nachoda .Do poručuju všem kdo maji radi alternativní poezi“
— ozzak

---

Ústí hlavně

„Básně a krátké črty, ze kterých vyvěrá pravá ústecká atmosféra. Tohle je Ústí nad Labem (nebo chcete-li Desire city), jak ho znám. Obklopené kopci s listnatými lesy topícími se v podzimních barvách, ale také melancholicky zkrápěné celodenním deštěm, temné ve svých průmyslových oblastech, s chemičkou zasahující do samotného centra a vyvolávající bladerunnerovské nálady, s bezútěšným předměstím, starými domy, ale i paneláky rozházenými všude po okolí, s řekou Labem protékající mlžným oparem pod Střekovem, kinem Hraničář, Činoherním studiem, Karlem Mayem před zákony se schovávajícím v hotelu Srdíčko… Atmosféra, která se vám vryje pod kůži, pokud nebudete jen slepě projíždět. A v té knize to všechno je. Pro fanoušky kapely Houpací koně navíc dvojnásobný prožitek.“... celý text
— Mijagi

---

Houpací koně: Desolation Peak

„„Podzemní řeky tečou a barvy barů za sklem mí známí kde jsou bez nich jsem ztracenej Jsou zbitý městem sami sebou a nebo bůhvíčím Ale v těch záhybech tmy je ještě světlo a já miluju bejt naživu a já miluju bejt naživu a já miluju bejt naživu ...“ Tahle kniha je na první pohled vlastně jen velkoryse pojatý booklet k novému albu Houpacích koní. Ale to je jen zdání, protože Imlaufovi texty, podle mě, fungují skvěle i bez hudby – jako drobná básnická sbírka. Najdeme zde texty k osmi skladbám cédéčka Desolation Peak, pak několik dalších úryvků (zřejmě z těch kousků, které nakonec padly pod stůl, nebo nedošlo k jejich dotvoření do použitelné podoby) a poetické zamyšlení na téma samota, které osamělost sice chválí, ale tak zádumčivě, že je to vyloženě negativní reklama. Pro mě byl Jack Kerouac kultovním spisovatelem v době dospívání, pamatuji si, jak jsem Na cestě přečetl za jednu noc (to jsem byl ještě mladej, celou noc číst a pak jít do školy bylo pro mě normální :-) a hned se vrhl na další – nejsilnější vzpomínku mám na Dharmové tuláky a nenápadnou Maggie Cassidyovou. Texty Jiřího Imlaufa mi daly na Kerouaca vzpomenout a vyvolaly ve mně příjemný pocit nostalgie a vzpomínky na mé mládí – a taky chuť si něco od něj zase přečíst. Básně ale může klidně číst i někdo, kdo o Kerouacovi nikdy neslyšel, návaznost na něj je zde spíš v náladě, ve zvláštní kombinaci posmutnělosti a okouzlení ze života, v touze dívat se kolem sebe s otevřenýma očima a hledat krásu všude tam, kde to aspoň trochu jde. „A jestli přijdu dřív kde vlastně jsem co bude dál co zase slíbím a neudělám Bralas mě za ruku i na milost první a stou mraky jsou níž než dřív těžký jak portský jsou Byl to je záblesk tmy zhasni a sni už sám všechny ty vůně vzít a poslat po větru dál““... celý text
— mirektrubak

---

---

Zlatý časy se končí

„„Projdi se peklem Tohle je místo studený Tady se čas měří vztekem A tak vaříme ze sněhu čaj a všechno se vrací Každej v bivaku sám a Everest v mracích Zlatý časy se končí, do tmy a dál Připrav se hochu na hubený dny Šetři si dech, jdou proti nám Všechno bude jinak, než chceš A vítr žene to sem Jestli je Everest nade mnou Jestli je Everest vůbec nade mnou Jestli je?“ Písničky Houpacích koní a texty Jiřího Imlaufa (o které tady jde) pro mě nebyly láskou na první pohled. Ty texty nejsou nijak prvoplánové chytlavé (i když o chytré slovní hříčky není nouze), ale mají v sobě zvláštní atmosféru. Pohled outsidera, který si je své pozice vědom. Nežehrá na ni, ale snaží se v ní najít to nejlepší. „Doufám, v cokoli můžu,“ píše v jednom textu a jinde třeba „A cokoli smíš / tak jenom taj dech“. O tom, jak na mě tento náhled na svět působí jsem se docela rozepsal v komentáři k Imlaufové knize Ústí hlavně, kde jsem pustil ze řetězu své nadšení (ale s odstupem bych - když si to tak pročítám - nic neměnil) - takže už se nebudu opakovat. Jen doplním svůj názor, že si myslím, že texty výborně fungují i bez hudby, v knižní formě, jako svébytné a dospělé básnické dílo. A ke každé básni krátký komentář nebo postřeh, to se mi také moc líbilo. Na vybraných textech, které jsou průřezem dvacetiletou tvorbou je vidět, jak se Imlauf mění jako básník, jak se mění přirozenou cestou témata. Od milostných a sexuálních radostí a zklamání až k reflexi života a melancholii stárnoucího muže, který už toho v životě viděl možná víc, než chtěl. To s potěšením sleduji, mám radost, když vidím, jak se můj oblíbený textař vyvíjí, jak roste. Jak zraje jako voda. Jako voda proměněná ve víno. „Bože, neber mě nadarmo do úst vem si mě, nech si mě dorůst““... celý text
— mirektrubak

---

Ústí hlavně

„„Ticho má špatnou pověst ticho se podceňuje je jako křiklavej hadr co hážeme přes klec s kanárem aby nebylo vidět že už tam není“ „padesát lidí, co poslouchaj, je krásnej nadprůměr, dávno už to neděláme pro pěkný oči holek, ale z čistý rozkoše říznout do tmy akordem a dívat se, jak z ní teče rum a pot a slzy jak hrachy, sem tam. Z donchuanů donkichotama. Kolikátej je tohle koncert Houpacích koní? Zas první.“ Znám Jiřího Imlaufa jako textaře své oblíbené kapely Houpací koně. Líbí se mi jeho poetika a jakási vážnost textů - že se nebojí být citlivý, zadumaný, někdy patetický, žádné to obvyklé pomrkávání po posluchačích, které naznačuje, že sice jakože zpíváme o všelijakých společenských nešvarech, ale že přece je to všechno hlavně legrace. Takže jsem se na knížku jeho úvah těšil a tušil jsem, že se mi bude líbit. Netušil jsem ale, že se mi bude líbit tak moc. Kombinace útržků textů, básní, úvah o Ústí i kulturních mini-recenzí se navzájem doplňuje a vytváří obraz myšlenkového a emocionálního světa inteligentního pozorovatele s výraznou schopností vyjádřit náladu výstižnými slovy. Třeba pocit při prvním poslechu nejoblíbenější kapely „...něco v hlasech, něco ve vzduchu, smutek i radost ze života. A pak to jelo a dodnes se to nezastavilo.“ nebo při čtení knihy, kterou je nadšen „...mám úchylnej strach, že si tu knížku vyčtu, jako když se bojíte, že si moc rychle sníte pytlík mandlí nebo vypijete láhev skotské, co jste dostali k narozeninám.“ Jen jsem souhlasně kýval, že jo, že tohle je přesně ono a takhle že bych to popsal, kdybych měl ten talent. Trochu méně mě bavily aforismy, ale i zde se našly povedené kousky. Třeba „q & p jsou písmena, co spolu nemluví“ nebo „Everest je Mariánský příkop, který si splnil sen“ :-) „...lidi nejsou dobrý? Celej můj svět je založenej na opaku, o něj se nějak opírám, jestli je to zábradlí nad Macochou, nebo plavu, jestli je to záchranej kruh. Jo, jsou pohodlný, nejistý, zmatený, oblbnutelný, sobecký, poživačný, natvrdlý, zbabělý, ješitný, my tady nad instantním velvetem to samý, ale někde pod tím, v kolikátý vrstvě, někde u černýho uhlí, někde hodně hluboko jsou dobrý (...) Stojíme se čtyřma klukama na Mírovým náměstí v Ústí, je skoro plný lidí, co přišli demonstrovat za Čechy bez přistěhovalců a mešit. Jsme sami v přeplněným kupé, myslím na ten rozhovor, rozhodnutej nepovyšovat se, chcem jen říct, že si myslíme něco jinýho, ty lidi nejsou o nic blbější než ty, opakuju si, jen se nesmějou u Woodyho Allena a nemilujou Black Heart Procession a třeba u ‚správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné‘ by řekli, s tím mi jděte do prdele, to mi oheň pod grilem nepodpálí a maso na něj taky nekoupí. No a co, maj na to právo, maj strach, komplexy, pocit, že jim to, co maj, chce někdo ukrást. Najdu si vás na facebooku a jste mrtvý, hejkne na nás chlápek. Válka na Mírovým náměstí. Zábradlí nad Macochou?“ Když přemýšlím nad tím, co v téhle knížečce je takového, že mě tolik oslovila, tak si říkám, že je to možná i tím, co zde naopak není. Chybí zde totiž sebelítostivá ukřivděnost, tolik obvyklá u komerčně neúspěšných umělců i elitářská nadřazenost, která by působení mimo hlavní proud sváděla na buranství většinové společnosti. O to víc prostoru zde je pro užaslou radost ze života. Ano, je zde spousta melancholie, taky kritiky současného světa, ale vždy s nadějí, zdá se mi. Navíc jsem se často dočetl o svých oblíbených umělcích - až jsem se musel usmívat, jak je ten svět malý. Blade Runner a J.D. Salinger. Dunaj, Filip Topol a Živé kvety. Bowie a Cohen. Samí staří známí. Přátelská pospolitost v prostoru mimo mainstream. Je to iluze, jasně, ale příjemná. „Když zabloudíte v noci v pustým lese nebojte se přízraků a tmavejch šelestů prostě se zeptejte někoho na cestu““... celý text
— mirektrubak